Amadeus

Pardubické divadlo nastudovalo novou hru s názvem Amadeus. A protože Zuzejk si brněnského Mozarta chválila, byl jsem zvědavý, jak se se stejným tématem vypořádali pardubáci.

Ačkoli se hra jmenuje Amadeus, hlavní postavou je v ní Salieri. To z jeho pohledu je celý příběh vyprávěn, to on ani na chvíli neopustil jeviště a on posouvá děj dál. Ne že by tu Mozart nebyl důležitý, ale zkrátka v téhle hře hraje první housle Salieri.

Děj je vyprávěn starým Salierim a je to vlastně jeho vzpomínání na to, jak to tenkrát všechno bylo. Jsou zde vyprávěcí pasáže, kde je Salieri už jako vetchý stařec s třesoucími se koleny a šedivými vlasy, ale převažují normální pasáže, kde je Salieri ještě mladý a děj se odehrává tak jak to bylo. Proměna starého na mladého byla řešena jen nasazením paruky, ale i tenhle jednoduchý trik byl neskutečně účinný. Hodně tomu dodával skvělý herecký výraz Josefa Vrány, který i ve stařecké roli působil naprosto přirozeně a přesvědčivě. Tohle střídání pohledu mohlo některé diváky možná trochu mást, mě ale hodně bavilo.

Mozart byl herecky také velmi dobře obsazen, ztvárnil ho Ladislav Špiner, jeden z mladších herců souboru. Tomu padla role jako ušitá, zvlášť v první půli, kdy se Amadeus choval ještě bláznivě jako malé děcko. Ale i v druhé části, kde byl nemocný a ještě k tomu troska závislá na alkoholu, v roli exceloval.

Co se děje týká, tak ten asi většina lidí zná z filmu Miloše Formana, tady se ale trošku odkláněl. Salieriho věčný boj s Mozartovou dokonalostí a se svou ubohou průměrností se postupně přeměňuje na boj s Bohem. Salieri totiž vidí v Amadeovi ztělesnění Boha a Bohu vyčítá, proč ho obdařil darem rozeznat dokonalou hudbu, ale už mu nedal dar takovou hudbu zkomponovat. Nakonec vše dojde tak daleko, že Amadea zavraždí.

Celá scéna byla pojatá celkem moderně a byla velmi jednoduchá. Kulisy byly tvořeny jen širokými pruhy látky nataženými od stropu, které se podle potřeby vytahovaly nebo spouštěly. Po celou dobu byl na scéně klavír, a občas se tam objevil i stůl a židle. Klavír byl hojně využíván, Amadeus na něm předváděl své excentrické scény, probíhaly tam milostné scény a spousta dalšího. Poměrně dost a navíc velmi účelně se k mému potěšení využívalo i otočné jeviště.

Po hudební stránce mě trochu mrzí, že hru nedoprovázela pardubická komorní filharmonie, jako tomu bylo na premiéře. Teď už byly pouštěné jen její nahrávky. Ovšem i ty byly kvalitní a nemám, co bych jim vytknul. Dokonce i na zpěv árií si najali nějaké operní zpěváky a zpěvačky, takže to mělo úroveň.

Zkrátka a dobře, tohle představení mělo všechno co mít mělo a nemělo nic, co v něm být nemělo. Po celou dobu (úctyhodné tři hodiny) jsem se ani jednou nenudil, naopak jsem byl vtažen do děje, očekával, co bude dál a náramně se bavil, a podle reakcí publika jsem nebyl sám. Bylo to snad poprvé, co jsem v pardubickém divadle zažil potlesk ve stoje. Pro mě jedinečný zážitek.

hodnocení 10/10