Metro, hroznej klub! Plno lidí, vedro a tak vůbec. Nemám to tam rád. Nicméně UF byli hodně dobrý, takže celkově jsem, i přes to prostředí, odcházel spokojenej.
UF je sedmičlenná multikulturní kapela. Zpěvačka je ze Španělska, baskytarista někde z Afriky a kytarista z Kalifornie. Zbývají dva klávesáci a dva bubeníci (jeden hraje na nějaký djembe nebo něco podobnýho), kteří jsou různě z Čech a Slovenska. Tahleta různorodost se promítá i do jejich hudby. Hrají reggae, který je říznutý trochou latiny, hiphopu a R&B. Celkově to je dost našlápnutá muzika, na kterou se dá dobře vyřádit. Na pódiu už od první písničky nejvíc řádila zpěvačka, která si hned od začátku od publika vyžadovala spolupráci tleskáním, máváním rukou a podobnejma věcma. Tohle nemám moc rád, ale tady to nějak zázračně fungovalo a ni mi to nevadilo.
Na pár písniček si dokonce pozvali speciálního hosta, a to nějakou (tušim že brněnskou) rapperku, na jejíž jméno si nemůžu vzpomenout. Každopádně tahle dredatá holka oproti Carmen trochu přitvrdila a byla celkem dobrý zpestření celýho koncertu.
Mimochodem zpěvačka je tak malinká, že jsem se jí z první řady koukal do očí, vtipné to bylo. A nakonec mi i podala ruku!
http://www.youtube.com/watch?v=oao2z-y8OS8
hodnocení: 8/10
úterý 30. listopadu 2010
Urband - zážitek neobvyklého charakteru
Na Urbandu jsem už jednou byl a to celkem nadávno, moc se toho nezměnilo, takže report je tady. Za zmínku stojí snad jen to, že tohle byl koncert z nevídané perspektivy. Do Trojky jsem přišel včas, takže jsem zabral místo v koutě, kde je klid a zároveň je odtamtud hezky vidět na pódium, kde kapely obvykle hrají. Celkem jsem se divil, když začali stavět pódium přímo před mym stolkem. A to doslova, ten stolek byl za pódiem. Takže celej koncert jsem na ty tři chlapíky koukal zezadu. Celkem zvláštní zážitek. No a hlavně teda některý věci, který se běžně dělaj, vypadaj zepředu úplně normálně, protože na to jsme zvyklí, jenže zezadu vypadaj fakt divně. Ale o tom se moc rozepisovat nechci.
hodnocení: 8/10
hodnocení: 8/10
úterý 16. listopadu 2010
Jakub Foll - Vlk a hlad
Jakub Foll opět zavítal do atria FSS, tentokrát se svým představením na motivy dvou známých pohádek, ve kterých sehrává vlk a jeho hlad klíčovou roli. Jedná se o pohádky O třech kůzlátkách a O Červené Karkulce. Představení prý vzniklo během jeho pobytu ve Finsku a tak jsme měli možnost vybrat si, jestli ho chceme vidět finsky nebo česky, nakonec to dopadlo tak, že diváci mohli říct "finsky" nebo "česky" a on přepínal do zvoleného jazyka.
Jakub Foll je mistr v tom, jak z minima udělat maximum a navíc výbornej herec. Dokázal to i v tomhle představení. Celé představení odehrál na malém stolku, se dvěma IKEA lampičkama, rukavicí a pár dalšíma rekvizitama. Nepřestane mě udivovat, jak dokáže různý věci použít. Vždycky něco vezme, chvíli s tim hraje, pak to třeba jen nějak otočí a je z toho hned něco jinýho. Spolíhá teda dost na divákovu fantazii, ale funguje to, myslim, víc než dobře. Bych tu toho napsal rád víc, ale už je to tak dávno, že si z toho moc nepamatuju. Snad jen ten výslednej dojem, kterej byl víc než dobrej.
hodnocení: 9/10
Jakub Foll je mistr v tom, jak z minima udělat maximum a navíc výbornej herec. Dokázal to i v tomhle představení. Celé představení odehrál na malém stolku, se dvěma IKEA lampičkama, rukavicí a pár dalšíma rekvizitama. Nepřestane mě udivovat, jak dokáže různý věci použít. Vždycky něco vezme, chvíli s tim hraje, pak to třeba jen nějak otočí a je z toho hned něco jinýho. Spolíhá teda dost na divákovu fantazii, ale funguje to, myslim, víc než dobře. Bych tu toho napsal rád víc, ale už je to tak dávno, že si z toho moc nepamatuju. Snad jen ten výslednej dojem, kterej byl víc než dobrej.
hodnocení: 9/10
čtvrtek 4. listopadu 2010
La Putyka
Tohle představení předchází obrovská pověst a samá chvála. Už byl čas, abych zjistil, co je na tom pravdy. Když jsem přišel na to, že se bude La Putyka hrát v Brně, neváhal jsem ani minutu a šel koupit lístek.
Jedná se o tzv. nový cirkus, propojení divadla a cirkusu. Tady tohle se odehrává v hospodě a příběh, jestli se o nějakym dá vlastně mluvit, slouží fakt jen na propojení jednotlivých akrobatických čísel.
Na začátku bylo málo akce a moc příběhu, celkem nuda, zvlášť když první akrobatický číslo byly rovnovážný polohy. Trochu jsem se bál, že se celý představení bude v tomhle "tempu". Postupně ale těch propojovacích pasáží ubývalo a život v putyce začal nabírat na obrátkách. Postupně se ukázali akrobatičtí tanečníci, kteří předvedli jak vášnivý tanec, tak pěstní souboj. Byl to první zatancovanej souboj, kterej jsem viděl a bylo to skvělý! Vrcholem večera pro mě ale byl výstup na trampolíně. Hlavně tango v podání dvou milenců a jejich následnej sváděcí battle. Z toho jsem byl fakt nadšenej, neskutečná ladnost pohybu to byla. Na závěr došlo zase trochu ke zklidnění, když se předváděla vcelku pomalá akrobacie na gymnastických míčích.
Celé představení bylo doprovázeno živou hudbou o kterou se postarala část kapely Nightwork. Roli bicmana na sebe vzal Jakub Prachař, o klávesy se staral Jan Maxián a Vojtěch Dyk k tomu zpíval. Během pomalýho začátku byla hudba to jediný, co mě u La Putyky drželo. Stejně jako to občas dělají v Nightworku, i tady kluci předělali nebo použili motivy známých písní. Co jsem tak zachytil, tak si do parády vzali Evu Pilarovou a její Montiho čardáš, něco z z Jesus Christ Superstar, Zagorku a možná tam byl i náznak jedný melodie z Hvězdných válek. Ústředním motivem celého představení byla ovšem upravená píseň Když máš v chalupě orchestrión. Její melodii v jednu chvíli zahráli dokonce na zvonečky, což bylo pro mě vrcholnej hudební zážitek celýho večera. Po hudební stránce to bylo prostě hodně povedený, ve slabších chvílích dokázala hudba představení podržet a lepší chvíle ještě umocňovala.
I když má La Putyka svoje mouchy, já jí je klidně odpustim, je to přece jen první vlašťovka novýho cirkusu u nás. A doufám, že ne poslední. Jděte na to, stojí to za to!
hodnocení: 9/10
http://www.laputyka.cz/cz
Jedná se o tzv. nový cirkus, propojení divadla a cirkusu. Tady tohle se odehrává v hospodě a příběh, jestli se o nějakym dá vlastně mluvit, slouží fakt jen na propojení jednotlivých akrobatických čísel.
Na začátku bylo málo akce a moc příběhu, celkem nuda, zvlášť když první akrobatický číslo byly rovnovážný polohy. Trochu jsem se bál, že se celý představení bude v tomhle "tempu". Postupně ale těch propojovacích pasáží ubývalo a život v putyce začal nabírat na obrátkách. Postupně se ukázali akrobatičtí tanečníci, kteří předvedli jak vášnivý tanec, tak pěstní souboj. Byl to první zatancovanej souboj, kterej jsem viděl a bylo to skvělý! Vrcholem večera pro mě ale byl výstup na trampolíně. Hlavně tango v podání dvou milenců a jejich následnej sváděcí battle. Z toho jsem byl fakt nadšenej, neskutečná ladnost pohybu to byla. Na závěr došlo zase trochu ke zklidnění, když se předváděla vcelku pomalá akrobacie na gymnastických míčích.
Celé představení bylo doprovázeno živou hudbou o kterou se postarala část kapely Nightwork. Roli bicmana na sebe vzal Jakub Prachař, o klávesy se staral Jan Maxián a Vojtěch Dyk k tomu zpíval. Během pomalýho začátku byla hudba to jediný, co mě u La Putyky drželo. Stejně jako to občas dělají v Nightworku, i tady kluci předělali nebo použili motivy známých písní. Co jsem tak zachytil, tak si do parády vzali Evu Pilarovou a její Montiho čardáš, něco z z Jesus Christ Superstar, Zagorku a možná tam byl i náznak jedný melodie z Hvězdných válek. Ústředním motivem celého představení byla ovšem upravená píseň Když máš v chalupě orchestrión. Její melodii v jednu chvíli zahráli dokonce na zvonečky, což bylo pro mě vrcholnej hudební zážitek celýho večera. Po hudební stránce to bylo prostě hodně povedený, ve slabších chvílích dokázala hudba představení podržet a lepší chvíle ještě umocňovala.
I když má La Putyka svoje mouchy, já jí je klidně odpustim, je to přece jen první vlašťovka novýho cirkusu u nás. A doufám, že ne poslední. Jděte na to, stojí to za to!
hodnocení: 9/10
http://www.laputyka.cz/cz
Bienále Brno
Tak jsem to viděl. Ve zkratce - Uměleckoprůmyslové muzeum a Plakát, firemní, informační a reklamní grafika povětšinou dobrý. Našly se tam některý hodně zajmavý kousky a některý hodně špatný kousky. Celkově spokojenost.
Pražákův palác a Cosi tísnivého: surrealismus a grafický design byl slabší. Hlavně ten surrealismus mě moc nebral, i když i tam se našlo pár dobrejch věcí.
Na výstavu Ďábel, smrt a Schwarzenegger (Africký pouliční filmový plakát) jsem se nedostal, protože měli zavřeno. To mě celkem mrzí, ty náhledy plakátů na internetech vypadaly docela vtipně.
hodnocení: 8/10
http://www.moravska-galerie.cz/cs/bienale/24-mezinarodni-bienale-grafickeho-designu-brno-2010/
Pražákův palác a Cosi tísnivého: surrealismus a grafický design byl slabší. Hlavně ten surrealismus mě moc nebral, i když i tam se našlo pár dobrejch věcí.
Na výstavu Ďábel, smrt a Schwarzenegger (Africký pouliční filmový plakát) jsem se nedostal, protože měli zavřeno. To mě celkem mrzí, ty náhledy plakátů na internetech vypadaly docela vtipně.
hodnocení: 8/10
http://www.moravska-galerie.cz/cs/bienale/24-mezinarodni-bienale-grafickeho-designu-brno-2010/
úterý 26. října 2010
Ubohá Rusalka bledá
Soubor divadla Husa na provázku nastudoval pod vedením bratří Formanů adaptaci známé Dvořákovy opery Rusalka. Byl jsem na to docela zvědavej, povětšinou jsem na to slyšel celkem dobrý ohlasy, ale až derniéra mě donutila zajít si na to.
Přibližně první polovina představení se odehrávala pod širým nebem, diváci stáli na nádvoří divadla a herci hráli na ochozech. Nápad celkem dobrej, je to zajímavý ozvláštnění, ale ne zřídka se stávalo, že diváci v první chvíli nevěděli, kde se zrovna hraje a kam se koukat. Celkem často se taky něco dělo na různých místech zároveň, takže jsme se museli pořád otáčet. Hodně povedený ale bylo využití prosklené stěny divadla, za kterou bylo jako jezero a v něm utonulci.
O přestávce nás sluhové dovedli dovnitř a usadili na místa. Jelikož si mě jedna z bludiček na konci první půlky vybrala a odvlekla s sebou, byl jsem v první skupině a dostal jsem prémiová místa v první řadě. Což nebyla zas taková výhra, jak se později ukázalo. Vnitřní scéna vypadala poměrně stroze, bylo tam jen dvanáct sloupů, se kterými se ale dalo pohybovat a podle potřeby přeskupovat. Na konci představení z nich ještě vyjely takový laťky s látkou a vytvořilo to iluzi stromů na jezeře. A to jezero tam opravdu bylo. v momentě, kdy se sloupy předělaly na stromy, z nich navíc začala vytékat voda a celá scéna se tak zatopila jedním až nebo dvěma centimetry vody. A to se dostávám k nevýhodě první řady. Herci se vody totiž nebáli a celkem si běhání v ní užívali a my tím pádem párkrát schytali pěknou spršku.
Výtvarný zpracování scény bylo dost povedený, po hudební stránce to bylo taky celkem dobrý. Většinu představení doprovázel živej orchestr, jen pár pasáží tam bylo reprodukovaných. Nejslabší stránka celého představení byly pěvecké výkony. Princ měl nevýrazný hlas, Rusalka to měla zase posazený moc vysoko a kolikrát to ani nemohla pořádně vyzpívat. Navíc ke konci představení zpěvy chytaly nějaký divný echo, takže nebylo skoro ničemu rozumět. Celkem škoda, jinak to mohlo bejt opravdu povedený představení.
hodnocení: 6/10
Přibližně první polovina představení se odehrávala pod širým nebem, diváci stáli na nádvoří divadla a herci hráli na ochozech. Nápad celkem dobrej, je to zajímavý ozvláštnění, ale ne zřídka se stávalo, že diváci v první chvíli nevěděli, kde se zrovna hraje a kam se koukat. Celkem často se taky něco dělo na různých místech zároveň, takže jsme se museli pořád otáčet. Hodně povedený ale bylo využití prosklené stěny divadla, za kterou bylo jako jezero a v něm utonulci.
O přestávce nás sluhové dovedli dovnitř a usadili na místa. Jelikož si mě jedna z bludiček na konci první půlky vybrala a odvlekla s sebou, byl jsem v první skupině a dostal jsem prémiová místa v první řadě. Což nebyla zas taková výhra, jak se později ukázalo. Vnitřní scéna vypadala poměrně stroze, bylo tam jen dvanáct sloupů, se kterými se ale dalo pohybovat a podle potřeby přeskupovat. Na konci představení z nich ještě vyjely takový laťky s látkou a vytvořilo to iluzi stromů na jezeře. A to jezero tam opravdu bylo. v momentě, kdy se sloupy předělaly na stromy, z nich navíc začala vytékat voda a celá scéna se tak zatopila jedním až nebo dvěma centimetry vody. A to se dostávám k nevýhodě první řady. Herci se vody totiž nebáli a celkem si běhání v ní užívali a my tím pádem párkrát schytali pěknou spršku.
Výtvarný zpracování scény bylo dost povedený, po hudební stránce to bylo taky celkem dobrý. Většinu představení doprovázel živej orchestr, jen pár pasáží tam bylo reprodukovaných. Nejslabší stránka celého představení byly pěvecké výkony. Princ měl nevýrazný hlas, Rusalka to měla zase posazený moc vysoko a kolikrát to ani nemohla pořádně vyzpívat. Navíc ke konci představení zpěvy chytaly nějaký divný echo, takže nebylo skoro ničemu rozumět. Celkem škoda, jinak to mohlo bejt opravdu povedený představení.
hodnocení: 6/10
pondělí 25. října 2010
Michelangelo, Picasso a ti další ve Vídni
Rok se s rokem sešel a my se školou opět vyrazili za kulturou do Vídně. Tentokrát Albertina nabízela Michelangelovy kresby, které vznikaly jen jako náčrtky k jeho malbám. Ač to byl evidentně vynikající umělec a skvělý kreslíř, musim přiznat, že ty jeho kresby se mi moc nelíbily. Měl prý dobrou znalost anatomie těla, především svalů. On to ale s těmi svaly neskutečně přeháněl, vypadalo to, jako by na sobě ty postavy měly boule nebo nádory. Dokonce i mimina maloval strašně namakaný. Proslýchá se, že to byl gej. To, že maloval převážně nahé muže ještě nemusí nic neznamenat. Když už namaloval ženskou, tak vypadala jako chlap. Dobrý, stane se. Ale ty polohy a postoje v jakejch ty chlapy maloval... To snad o jeho orientaci nemůže nechat nikoho na pochybách.
hodnocení: 5/10
Další část expozice v Albertině představovala část tvorby Pabla Picassa, tato výstava nesla podtitul Mír a svoboda. Sám tvrdil, že válku nemaluje, ale že jeho díla jsou válkou ovlivněná. A je to tak, válečné motivy se v jeho dílech sice nevyskytují, přesto je z nich ta válka cítit. Častým motivem je také bílá holubice, ta se vyskytovala ne několika jeho dílech. Celkově jsem si po Michelangelovi touto výstavou docela spravil chuť, nejvíc ze všeho mě ale zaujaly jeho kovové plastiky, které tam měl bohužel asi jen tři.
honocení: 8/10
Poslední výstava, kterou jsme navštívili se konala v Muzeu moderního umění MUMOK. Ve třech z šesti výstavních pater tu probíhala výstava fotorealismu a hyperrealismu. Celkem zajímavý to bylo. Většinou se jednalo o dost velký obrazy, na kterých byla realisticky namalovaná nějaká fotografie. Při pohledu z dálky některé vypadaly opravdu neskutečně realisticky, o to víc mě udivovalo, jak obrazy vypadaly při prozkoumání zblízka. Myslel jsem, že tam budou propracovaný všechny detaily a že tam vůbec nebudou znát tahy štětce. Jenže ouha! Při bližším prozkoumání se, až na pár výjimek, divák žádných detailů nedočká, naopak to vypadá, že je to skoro odfláknutý. Nejvíc je to znát asi v různých odlescích, které při pohledu z dálky působí dokonale, ale zblízka je to většinou jen světlý flek. Prostě věděli, jak na to.
Z MUMOKu mě asi nejvíc bavilo nejvyšší patro, kde bylo takový to "starší" moderní umění. To bylo koukatelný, zajímavý, byly tam i nějaký technický blbůstky. Prostě takový dobře rozmanitý, pestrý a nápaditý. Oproti tomu nejvíc zklamalo nejnižší patro, kde bylo to "nový" moderní umění. Nuda, nuda, objekty, nuda. Snad jedna jediná věc se mi tam líbila - stará lednice potažená hodně silnou vrstvou barvy na červeno. Jinak tam nebylo nic zajímavýho, za umění se tam prohlašovalo cokoli, cihla, prázdný místo na stěně... Prostě děs.
hodnocení: 7/10
hodnocení: 5/10
Další část expozice v Albertině představovala část tvorby Pabla Picassa, tato výstava nesla podtitul Mír a svoboda. Sám tvrdil, že válku nemaluje, ale že jeho díla jsou válkou ovlivněná. A je to tak, válečné motivy se v jeho dílech sice nevyskytují, přesto je z nich ta válka cítit. Častým motivem je také bílá holubice, ta se vyskytovala ne několika jeho dílech. Celkově jsem si po Michelangelovi touto výstavou docela spravil chuť, nejvíc ze všeho mě ale zaujaly jeho kovové plastiky, které tam měl bohužel asi jen tři.
honocení: 8/10
Poslední výstava, kterou jsme navštívili se konala v Muzeu moderního umění MUMOK. Ve třech z šesti výstavních pater tu probíhala výstava fotorealismu a hyperrealismu. Celkem zajímavý to bylo. Většinou se jednalo o dost velký obrazy, na kterých byla realisticky namalovaná nějaká fotografie. Při pohledu z dálky některé vypadaly opravdu neskutečně realisticky, o to víc mě udivovalo, jak obrazy vypadaly při prozkoumání zblízka. Myslel jsem, že tam budou propracovaný všechny detaily a že tam vůbec nebudou znát tahy štětce. Jenže ouha! Při bližším prozkoumání se, až na pár výjimek, divák žádných detailů nedočká, naopak to vypadá, že je to skoro odfláknutý. Nejvíc je to znát asi v různých odlescích, které při pohledu z dálky působí dokonale, ale zblízka je to většinou jen světlý flek. Prostě věděli, jak na to.
Z MUMOKu mě asi nejvíc bavilo nejvyšší patro, kde bylo takový to "starší" moderní umění. To bylo koukatelný, zajímavý, byly tam i nějaký technický blbůstky. Prostě takový dobře rozmanitý, pestrý a nápaditý. Oproti tomu nejvíc zklamalo nejnižší patro, kde bylo to "nový" moderní umění. Nuda, nuda, objekty, nuda. Snad jedna jediná věc se mi tam líbila - stará lednice potažená hodně silnou vrstvou barvy na červeno. Jinak tam nebylo nic zajímavýho, za umění se tam prohlašovalo cokoli, cihla, prázdný místo na stěně... Prostě děs.
hodnocení: 7/10
Mozart!
Zpracování Mozartova života jsem viděl celkem nedávno v podání pardubického divadla, tak jsem byl zvědavej, jak to pojali brňáci. No a pojali to úplně jinak. Za prvý - tohle byl rockovej muzikál a za druhý - Pardubicích byl příběh vyprávěn především z pohledu Salieriho, zatím co tady o něm nepadlo ani slovo. Tady šlo čistě o jeho život, o to, jak se postavit na vlastní nohy, prorazit a vymanit se z vlivu vlastního otce.
Po hudební stránce se mi to líbilo dost. I když je pravda, že já žádnej znalec hudby nejsem. Pěvecký výkony mi přišly víc než dobrý, přece jen je vidět, že to bylo na hudební scéně, tak že zpívat asi umí. Dech mi vyrazil hlavně Mozart, byl to takovej mladej dredatej kluk, kterej během jedný písně udělal stojku, začal chodit po rukou a pokračoval ve zpěvu, jako by se nic nedělo. Další věc, co jsem ocenil, byla živá hudba. Celýmu představení to dává úplně jinou atmosféru, než když je hudba jen reprodukovaná. Navíc je možný pozorovat dirigenta a hudebníky, když se zrovna na podiu nic moc neděje. To se tady ale nedělo moc často, pořád bylo na co koukat.
Přece jen to je muzikál, tak bylo jeviště dost často plné komparzistů, předvádějících celkem povedené choreografie. A když už bylo jeviště prázdné, dalo se aspoň koukat na tu jejich jedoduchou, ale hodně dobře promakanou scénu. Ta mě bavila asi ze všeho nejvíc. Byla tvořená myslám dvěma oponami, které se otvíraly jak nahoru, tak do stran, takže když se otvíraly, tvořily takový čtvercový průzor na scénu, který se postupně zvětšoval. Opony byly umístěné kus od sebe, takže celou scénu rozdělovaly do hloubky. Na opony byly promítány ještě různé projekce, a to buď informace o tom, v jakém roce a kde se právě děj odehrává, nebo prostě něco místo kulis, ubíhající krajina a tak podobně. Působilo to dobře.
Muzikál Mozart! se podle mého názoru povedl a myslím, že nejen sám, komu se líbil. Publikum herce totiž odměnilo docela dlouhým potlesku ve stoje. Přijde mi docela škoda, že na něj nechodí moc lidí a že ho hrají tak málo.
hodnocení: 9/10
Zuzejkova recenze (asi líp hodnocená hudební stránka): http://zuzikovakultura.blogspot.com/2010/01/otevreni-nove-sezony-mozart.html
Po hudební stránce se mi to líbilo dost. I když je pravda, že já žádnej znalec hudby nejsem. Pěvecký výkony mi přišly víc než dobrý, přece jen je vidět, že to bylo na hudební scéně, tak že zpívat asi umí. Dech mi vyrazil hlavně Mozart, byl to takovej mladej dredatej kluk, kterej během jedný písně udělal stojku, začal chodit po rukou a pokračoval ve zpěvu, jako by se nic nedělo. Další věc, co jsem ocenil, byla živá hudba. Celýmu představení to dává úplně jinou atmosféru, než když je hudba jen reprodukovaná. Navíc je možný pozorovat dirigenta a hudebníky, když se zrovna na podiu nic moc neděje. To se tady ale nedělo moc často, pořád bylo na co koukat.
Přece jen to je muzikál, tak bylo jeviště dost často plné komparzistů, předvádějících celkem povedené choreografie. A když už bylo jeviště prázdné, dalo se aspoň koukat na tu jejich jedoduchou, ale hodně dobře promakanou scénu. Ta mě bavila asi ze všeho nejvíc. Byla tvořená myslám dvěma oponami, které se otvíraly jak nahoru, tak do stran, takže když se otvíraly, tvořily takový čtvercový průzor na scénu, který se postupně zvětšoval. Opony byly umístěné kus od sebe, takže celou scénu rozdělovaly do hloubky. Na opony byly promítány ještě různé projekce, a to buď informace o tom, v jakém roce a kde se právě děj odehrává, nebo prostě něco místo kulis, ubíhající krajina a tak podobně. Působilo to dobře.
Muzikál Mozart! se podle mého názoru povedl a myslím, že nejen sám, komu se líbil. Publikum herce totiž odměnilo docela dlouhým potlesku ve stoje. Přijde mi docela škoda, že na něj nechodí moc lidí a že ho hrají tak málo.
hodnocení: 9/10
Zuzejkova recenze (asi líp hodnocená hudební stránka): http://zuzikovakultura.blogspot.com/2010/01/otevreni-nove-sezony-mozart.html
neděle 24. října 2010
Lásky jedné plavovlásky
Na tohle představení Husy na provázku jsem šel vlastně celkem náhodou, vůbec jsem nevěděl, co to má být a tak jsem mírně zděšenej, když tuhle hru uvedli jako první část trilogie projektu Vladimíra Morávka, Perverze v Čechách. Už dříve jsem totiž viděl České moře, závěrečnou část této trilogie. Lásky jedné plavovlásky se ale dost lišily. Naštěstí.
Děj není kdoví jak složitý, do malého městečka přijíždí záložáci a setkávají se s místnimi děvčaty na tancovačce. Andula v podání Anežky Kubátové se zamiluje do zpěváka Mildy a myslí si, že on je pro ni ten pravý. Proto za ním nezvána odjíždí na jeden víkend do Prahy. Věci se ale nevyvíjejí podle jejího plánu. Nejprve se setkává s jeho rodiči, kteří o ní od Mildy samozřejmě vůbec nic neví, protože pro Mildu byla jen jedním z mnoha povyražení na jeho cestách. Když potom Milda přijde opilý domů, málem ji ani nepozná.
Opravdu jsem si užíval první polovinu představení, která se odehrávala převážně na vesnické tancovačce. Byla tady dokonale vykreslená taková ta vesnická malost, obyčejné rozhovory obyčejných lidí, které ale působí tak trapně, až je to srandovní. Tímhle mi tohodně připomínalo film Hoří, má panenko. Dobrou zábavu v první půlce ještě umocňovaly secvičené taneční choreografie, takže si člověk připadal chvílema jak na muzikálu. Dokonce na muzikálu s živou hudbou, protože celé představení opět hudebně doprovázela svými retrohity kapela Meteor. Po první půlce by si jeden řekl, že to je normální představení, který snad ani nerežíroval Morávek.
Z omylu jsme byli ovšem vyvedeni v druhé půlce, ubylo na zábavnosti a přibylo na "morávkovosti", i když to bylo opořád docela koukatelný a chápatelný. Asi nejzvláštnější byly televizní vstupy do předsavení, při kterých herec strčil hlavu do staré televizní obrazovky a začal předčítat třeba zprávy, nebo tak něco.
V čem se ale Vladimír Morávek nezapřel to, k jakému stylu hraní vede herce. Už v Českém moři se vyžíval v tom, jak postavy jednají a hlavně mluví pomalu. Nejinak tomu bylo i tady. Myslím, že k dokonalosti to dovedla právě Anežka Kubátová, která to ještě zdůraznuje velmi pomalým hraním. Ale zahrála to dobře.
Oproti Českému moři bylo tohle fakt hodně dobrý představení, bavilo mě to. Škoda jen, že nakonec zase nebyla tancovačka s Meteorem, jako minule.
hodnocení: 8/10
Děj není kdoví jak složitý, do malého městečka přijíždí záložáci a setkávají se s místnimi děvčaty na tancovačce. Andula v podání Anežky Kubátové se zamiluje do zpěváka Mildy a myslí si, že on je pro ni ten pravý. Proto za ním nezvána odjíždí na jeden víkend do Prahy. Věci se ale nevyvíjejí podle jejího plánu. Nejprve se setkává s jeho rodiči, kteří o ní od Mildy samozřejmě vůbec nic neví, protože pro Mildu byla jen jedním z mnoha povyražení na jeho cestách. Když potom Milda přijde opilý domů, málem ji ani nepozná.
Opravdu jsem si užíval první polovinu představení, která se odehrávala převážně na vesnické tancovačce. Byla tady dokonale vykreslená taková ta vesnická malost, obyčejné rozhovory obyčejných lidí, které ale působí tak trapně, až je to srandovní. Tímhle mi tohodně připomínalo film Hoří, má panenko. Dobrou zábavu v první půlce ještě umocňovaly secvičené taneční choreografie, takže si člověk připadal chvílema jak na muzikálu. Dokonce na muzikálu s živou hudbou, protože celé představení opět hudebně doprovázela svými retrohity kapela Meteor. Po první půlce by si jeden řekl, že to je normální představení, který snad ani nerežíroval Morávek.
Z omylu jsme byli ovšem vyvedeni v druhé půlce, ubylo na zábavnosti a přibylo na "morávkovosti", i když to bylo opořád docela koukatelný a chápatelný. Asi nejzvláštnější byly televizní vstupy do předsavení, při kterých herec strčil hlavu do staré televizní obrazovky a začal předčítat třeba zprávy, nebo tak něco.
V čem se ale Vladimír Morávek nezapřel to, k jakému stylu hraní vede herce. Už v Českém moři se vyžíval v tom, jak postavy jednají a hlavně mluví pomalu. Nejinak tomu bylo i tady. Myslím, že k dokonalosti to dovedla právě Anežka Kubátová, která to ještě zdůraznuje velmi pomalým hraním. Ale zahrála to dobře.
Oproti Českému moři bylo tohle fakt hodně dobrý představení, bavilo mě to. Škoda jen, že nakonec zase nebyla tancovačka s Meteorem, jako minule.
hodnocení: 8/10
čtvrtek 21. října 2010
Tomáš Kočko & Orchestr
Tomáše Kočka jsem kdysi trochu poslouchal a nebylo to špatný. A když se teď objevil v Brně, řekl jsem si, proč ne a šel jsem.
Zařadit hudbu Tomáše Kočka do nějaké škatulky není jednoduchý, nejlíp to asi vystihuje označení "world music z moravy", který je s ním dost často spojovaný. Typický zvuk world music dávají jeho hudbě mandolína nebo perkuse, moravský zvuk je zase navozován cimbálem, houslemi nebo třeba dvojačkou.
Tomáš Kočko zhudebňuje balady z jeho rodného kraje, proto se jeho skladby tematicky váží k Beskydám, lidovým zvykům, hrdinům a případně i zbojníkům. Jeho repertoár ještě doplňují upravené lidové písně z Moravy.
Po hudební stránce mě to nadchlo. Pomalý písně ve mně navozovaly klid a vyrovnanost, ale nebyly nudný. Pořád tam byla spousta zajímavých prvků, který bylo možný sledovat. No a ty rychlejší písně byly opravdu radostný a skočný. Kapela dokázala během chvíle navodit skvělou a uvolněnou atmosféru. Tomáš Kočko nejen že výborně zpívá, ale hlavně má ještě k tomu úplně dobrej hlas. Tim mě dostával asi ze všeho nejvíc.
V prosinci by měli mít na Pekárně ještě jeden koncert, takže můžu jen doporučit. Jděte na ně.
hodnocení: 9/10
http://www.youtube.com/watch?v=sTcPHXqnUL8
Zařadit hudbu Tomáše Kočka do nějaké škatulky není jednoduchý, nejlíp to asi vystihuje označení "world music z moravy", který je s ním dost často spojovaný. Typický zvuk world music dávají jeho hudbě mandolína nebo perkuse, moravský zvuk je zase navozován cimbálem, houslemi nebo třeba dvojačkou.
Tomáš Kočko zhudebňuje balady z jeho rodného kraje, proto se jeho skladby tematicky váží k Beskydám, lidovým zvykům, hrdinům a případně i zbojníkům. Jeho repertoár ještě doplňují upravené lidové písně z Moravy.
Po hudební stránce mě to nadchlo. Pomalý písně ve mně navozovaly klid a vyrovnanost, ale nebyly nudný. Pořád tam byla spousta zajímavých prvků, který bylo možný sledovat. No a ty rychlejší písně byly opravdu radostný a skočný. Kapela dokázala během chvíle navodit skvělou a uvolněnou atmosféru. Tomáš Kočko nejen že výborně zpívá, ale hlavně má ještě k tomu úplně dobrej hlas. Tim mě dostával asi ze všeho nejvíc.
V prosinci by měli mít na Pekárně ještě jeden koncert, takže můžu jen doporučit. Jděte na ně.
hodnocení: 9/10
http://www.youtube.com/watch?v=sTcPHXqnUL8
středa 6. října 2010
Filmy U TeBe
V sále Břetislava Bakaly se konalo promítání filmů, které natočili studenti zlínské filmové školy. Nemohl jsem si nechat ujít příležitost zhodnotit jak je na tom konkurence, proto tahle akce byla jasná volba.
Nebudu popisovat o čem jednotlivý filmy byl, to by bylo na dlouho. Spíš jen chci říct, že je vidět, že se tamní mladí tvůrci věnují filmu na plný úvazek a mají k dispozici lepší techniku. Na technické kvalitě a kvalitě zpracování je to rozhodně vidět. Snad jen u filmu Sním s ním mi přišla špatná kamera, ale možná to byl záměr.
Trochu mě zklamaly animovaný filmy. Nějak mě skoro u žádnýho nezaujal styl jejich animace, náměty byly dobrý, ale zpracování mě nebralo. Snad jen film Johoho o pirátovi a truhle s pokladem byl dobrej. A Nadrobení pistolníci taky.
Z hraných filmů bych chtěl vyzdvihnout hlavně film Škodovkou. Jednalo se o magisterskej, asi půlhodinovej film, kterej měl jak dobrej děj, tak hlavně zpracování. Bylo vidět, že si s tim dali spoustu práce. Dál mě zaujal film Klaunzrůda, hlavně asi hodně netradičnim dějem a taky zpracováním, kdy se tam objevovaly záběry na to, jak se ten film natáčel. No a nakonec mě asi hlavně milým příběhem zaujal film Dopis. Tady se setkávají neslyšící holka a nevidomý kluk a dávají se dohromady.
To, že se tu neobjevily ty ostatní filmy, neznamená, že byly špatný. Za vidění stály rozhodně všechny a z mýho pohledu bylo zajmavý vidět, jak jsou na tom ostatní tvůrci. Byl to pěknej filmovej večer.
hodnocení: 8/10
Nebudu popisovat o čem jednotlivý filmy byl, to by bylo na dlouho. Spíš jen chci říct, že je vidět, že se tamní mladí tvůrci věnují filmu na plný úvazek a mají k dispozici lepší techniku. Na technické kvalitě a kvalitě zpracování je to rozhodně vidět. Snad jen u filmu Sním s ním mi přišla špatná kamera, ale možná to byl záměr.
Trochu mě zklamaly animovaný filmy. Nějak mě skoro u žádnýho nezaujal styl jejich animace, náměty byly dobrý, ale zpracování mě nebralo. Snad jen film Johoho o pirátovi a truhle s pokladem byl dobrej. A Nadrobení pistolníci taky.
Z hraných filmů bych chtěl vyzdvihnout hlavně film Škodovkou. Jednalo se o magisterskej, asi půlhodinovej film, kterej měl jak dobrej děj, tak hlavně zpracování. Bylo vidět, že si s tim dali spoustu práce. Dál mě zaujal film Klaunzrůda, hlavně asi hodně netradičnim dějem a taky zpracováním, kdy se tam objevovaly záběry na to, jak se ten film natáčel. No a nakonec mě asi hlavně milým příběhem zaujal film Dopis. Tady se setkávají neslyšící holka a nevidomý kluk a dávají se dohromady.
To, že se tu neobjevily ty ostatní filmy, neznamená, že byly špatný. Za vidění stály rozhodně všechny a z mýho pohledu bylo zajmavý vidět, jak jsou na tom ostatní tvůrci. Byl to pěknej filmovej večer.
hodnocení: 8/10
středa 29. září 2010
Zdeněk Bína a Jan Urbanec
Potom, co Zdeněk Bína opustil skupinu -123 minut, vytvořil s Janem Urbancem duo a společně na koncertech předvádějí svůj akustický projekt. Zdeněk hraje na kytaru a Jan ho doprovází na basovku.
Přestože Bína Minuty opustil, jejich (nebo spíš asi jeho) styl mu zůstal. Hraje pořád to samý, jako s nima, akorát to zní trochu jinak. Je to skvělej kytarista, má neskutečně rychlý prsty. Kolikrát jsem úplně zíral na to, co je schopnej zahrát. A nejen on, ale i Urbanec. Ten se nenechal zahanbit a s baskytarou mu zdatně sekundoval, občas ho i předčil.
Zkrátka oba hrajou perfektně, akorát to zní pořád stejně a tak jsem to tak po čtvrtý písničce trochu přestal vnímat a nechal jenom plynout myšlenky. Na to je tahle hudba dobrá, Bína zpívá svým neexistujícím jazykem a tak posluchače neruší slova, který by musel poslouchat. Což je možná trochu škoda, ta hudba je tak specifická a plná emocí, že bych občas rád věděl, o čem to zpívá. Třeba k tomu jednou dospěje.
hodnocení: 6/10
Přestože Bína Minuty opustil, jejich (nebo spíš asi jeho) styl mu zůstal. Hraje pořád to samý, jako s nima, akorát to zní trochu jinak. Je to skvělej kytarista, má neskutečně rychlý prsty. Kolikrát jsem úplně zíral na to, co je schopnej zahrát. A nejen on, ale i Urbanec. Ten se nenechal zahanbit a s baskytarou mu zdatně sekundoval, občas ho i předčil.
Zkrátka oba hrajou perfektně, akorát to zní pořád stejně a tak jsem to tak po čtvrtý písničce trochu přestal vnímat a nechal jenom plynout myšlenky. Na to je tahle hudba dobrá, Bína zpívá svým neexistujícím jazykem a tak posluchače neruší slova, který by musel poslouchat. Což je možná trochu škoda, ta hudba je tak specifická a plná emocí, že bych občas rád věděl, o čem to zpívá. Třeba k tomu jednou dospěje.
hodnocení: 6/10
sobota 25. září 2010
Mako!Mako
První poprázdninová kultura padla na Mako!Mako a myslim, že jsem do kulturního podzimu vykročil víc než dobře. Koncert sice začal asi o hodinu později, kvůli tomu, že En.Dru měl po cestě autonehodu, důležitý ale je, že se nikomu nic nestalo a koncert se nakonec uskutečnil.
Během asi hodiny a půl předvedli svůj obvyklý výkon, to znamená, že z nich po celou dobu vyzařovala neskutečná radost z hudby, kterou produkovali, byli uvolnění, pohodoví, roztančení a zkrátka si to celý užívali snad ještě víc než publikum. Radost pohledět.
Kromě starých a dobře známých věcí zahráli i pár nových, ze kterých mě nejvíc zaujala na jejich poměry nezvykle pomalá písnička, při které oba beatboxeři odešli a na pódiu zůstali jen zpěvačka a baskytarista. Ten tak měl možnost konečně vyniknout a dokázat, že basa umí být i doprovodný nástroj, na který se dá hrát pořádná melodie a dokonce i sóla.
Další věc, která mě zaujala začla asi docela nevinně. Beatboxeři začali předvádět svůj um a do toho jim začal drnkat basák na basu. To asi nečekali, tak přestali a basák ještě něco zahrál. Pak něco předvedli oni, potom zase on a postupně se to přeměnilo v takovej beatboxovo-basovej battle. Nakonec začali něco hrát společně, přidala se i zpěvačka a byla z toho moc dobrá improvizace.
Z koncertu jsem odcházel rozradostnělej a nabitej pozitivní energií a myslim, že jsem nebyl jedinej. Těšim se zas na nějaký příště.
hodnocení: 8/10
Během asi hodiny a půl předvedli svůj obvyklý výkon, to znamená, že z nich po celou dobu vyzařovala neskutečná radost z hudby, kterou produkovali, byli uvolnění, pohodoví, roztančení a zkrátka si to celý užívali snad ještě víc než publikum. Radost pohledět.
Kromě starých a dobře známých věcí zahráli i pár nových, ze kterých mě nejvíc zaujala na jejich poměry nezvykle pomalá písnička, při které oba beatboxeři odešli a na pódiu zůstali jen zpěvačka a baskytarista. Ten tak měl možnost konečně vyniknout a dokázat, že basa umí být i doprovodný nástroj, na který se dá hrát pořádná melodie a dokonce i sóla.
Další věc, která mě zaujala začla asi docela nevinně. Beatboxeři začali předvádět svůj um a do toho jim začal drnkat basák na basu. To asi nečekali, tak přestali a basák ještě něco zahrál. Pak něco předvedli oni, potom zase on a postupně se to přeměnilo v takovej beatboxovo-basovej battle. Nakonec začali něco hrát společně, přidala se i zpěvačka a byla z toho moc dobrá improvizace.
Z koncertu jsem odcházel rozradostnělej a nabitej pozitivní energií a myslim, že jsem nebyl jedinej. Těšim se zas na nějaký příště.
hodnocení: 8/10
čtvrtek 2. září 2010
Praděda fest
Poslední prázdninový víkend se už poosmé v Hustopečích u Brna konal Praděda fest. Letos nabídl zajímavý program i s několika zahraničními hosty a tak jsem se na něj taky vypravil. Kapel bylo dost, tak to vezmu jen zběžně a jen ty který za něco stály.
Dva
Předvedli to co vždycky, folklór neexistujících národů, zpívaný neexistujícími jazyky, netradiční nástroje, použití smyčkovače. Odehráli si to svoje, nehledě na to, že pršelo a neměli skoro žádný publikum. Ale těch pár lidí, co před nima stálo dokázali rozpohybovat dokonale.
Jiří Schmitzer
Na rozdíl od loňska jsem ho tentokrát viděl bez kapely a bylo to... Bylo to trochu jiný, nevim jestli lepší nebo horší. Každopádně to bylo dobrý. Má svůj styl komunikace s publikem, nenamluví toho moc, ale když už něco řekne, tak to stojí za to. Zahrál prý svoje největší hity, takže publikum bylo spokojený, akorát jediný, čeho se nedočkali byla píseň "Řekněte prdel", který se neustále dožadovali, což mě mírně vytáčelo. A on ji nezahrál proto, že ji hraje jen s kapelou, tak nevim, proč to po něm furt chtěli.
Buty
Buty byli dobrý. Bavili mě. Akorát když jsem si na konec vykřičel vránu, zkazili to tim, že zahráli nějakou strašně pokřivenou verzi, že skoro nebylo poznat, že to je vrána. Jinak to šlo.
Midi Lidi
Partička tří lidí, který hrajou elektronickou hudbu. Nemaj nástroje, jen takový ty pultíky s čudlíkama a iMacy před sebou. Něco tam pořád mačkaj, já vůbec nevim, co to tam dělaj, ale leze z toho dobrá hudba. Ta mě dostala skoro do transu, takže mi z nich zbyl jen pocit. Bylo to něco. Jo!!1
Poletíme?
Dvěma slovy: roztančený večírek. A to i když to bylo odpoledne. A navíc jim tam v jedný písničce zpíval Zuzejk s Luckou Simčou, takže bylo o kvalitní zábavu opravdu postaráno.
Kacu!
Brněnská asi alternativa. Tříčlenná skupina ve složení bicí, basová kytara, viloncello a zpěv. A k tomu dobrý hravý texty, který vybízely i k zamyšlení. A podmanivej zpěvaččin hlas. Nebyl to žádnej odvaz, ale zaujali mě natolik, že jim dám doma ještě někdy šanci.
Dubioza Kolektiv
Roztančený večírek, ale ještě o několik řádů výš než Poletíme. Tahle parta z Bosny a Hercegoviny míchá reggae, folklór, rap a kytarový podklady. Zní to trochu bláznivě, je to trochu bláznivý, ale dohromady to je hodně našlápnutá hudba. Spustili takovou balkánskou smršť, jakou praděda ještě neviděl. Asi nemám co dodat. Snad jen škoda, že to bylo tak krátký.
Parov Stelar band
Teď přichází prostor pro největší lákadlo na letošního pradědu, prostor pro kapelu, na kterou jsem se těšil ze všeho nejvíc, ale taky prostor pro moje dokonalý okno. Nepamatuju si z toho vůbec nic, kromě toho, že jsem stál vpravo vzadu. Ale určitě to bylo dobrý. Bylo to tak dobrý, až jsem nebyl schopnej vnímat a proto si to nepamatuju. Tak. Nic jinýho v tom nebylo.
Celkově se to vyvedlo náramně, těch pár kapek, který v pátek spadly nemohly festival ani náladu pokazit. Dobře jsme s kamarádama zaskákali a užili spoustu zábavy. Klidně bych to příští rok zopakoval.
Dva
Předvedli to co vždycky, folklór neexistujících národů, zpívaný neexistujícími jazyky, netradiční nástroje, použití smyčkovače. Odehráli si to svoje, nehledě na to, že pršelo a neměli skoro žádný publikum. Ale těch pár lidí, co před nima stálo dokázali rozpohybovat dokonale.
Jiří Schmitzer
Na rozdíl od loňska jsem ho tentokrát viděl bez kapely a bylo to... Bylo to trochu jiný, nevim jestli lepší nebo horší. Každopádně to bylo dobrý. Má svůj styl komunikace s publikem, nenamluví toho moc, ale když už něco řekne, tak to stojí za to. Zahrál prý svoje největší hity, takže publikum bylo spokojený, akorát jediný, čeho se nedočkali byla píseň "Řekněte prdel", který se neustále dožadovali, což mě mírně vytáčelo. A on ji nezahrál proto, že ji hraje jen s kapelou, tak nevim, proč to po něm furt chtěli.
Buty
Buty byli dobrý. Bavili mě. Akorát když jsem si na konec vykřičel vránu, zkazili to tim, že zahráli nějakou strašně pokřivenou verzi, že skoro nebylo poznat, že to je vrána. Jinak to šlo.
Midi Lidi
Partička tří lidí, který hrajou elektronickou hudbu. Nemaj nástroje, jen takový ty pultíky s čudlíkama a iMacy před sebou. Něco tam pořád mačkaj, já vůbec nevim, co to tam dělaj, ale leze z toho dobrá hudba. Ta mě dostala skoro do transu, takže mi z nich zbyl jen pocit. Bylo to něco. Jo!!1
Poletíme?
Dvěma slovy: roztančený večírek. A to i když to bylo odpoledne. A navíc jim tam v jedný písničce zpíval Zuzejk s Luckou Simčou, takže bylo o kvalitní zábavu opravdu postaráno.
Kacu!
Brněnská asi alternativa. Tříčlenná skupina ve složení bicí, basová kytara, viloncello a zpěv. A k tomu dobrý hravý texty, který vybízely i k zamyšlení. A podmanivej zpěvaččin hlas. Nebyl to žádnej odvaz, ale zaujali mě natolik, že jim dám doma ještě někdy šanci.
Dubioza Kolektiv
Roztančený večírek, ale ještě o několik řádů výš než Poletíme. Tahle parta z Bosny a Hercegoviny míchá reggae, folklór, rap a kytarový podklady. Zní to trochu bláznivě, je to trochu bláznivý, ale dohromady to je hodně našlápnutá hudba. Spustili takovou balkánskou smršť, jakou praděda ještě neviděl. Asi nemám co dodat. Snad jen škoda, že to bylo tak krátký.
Parov Stelar band
Teď přichází prostor pro největší lákadlo na letošního pradědu, prostor pro kapelu, na kterou jsem se těšil ze všeho nejvíc, ale taky prostor pro moje dokonalý okno. Nepamatuju si z toho vůbec nic, kromě toho, že jsem stál vpravo vzadu. Ale určitě to bylo dobrý. Bylo to tak dobrý, až jsem nebyl schopnej vnímat a proto si to nepamatuju. Tak. Nic jinýho v tom nebylo.
Celkově se to vyvedlo náramně, těch pár kapek, který v pátek spadly nemohly festival ani náladu pokazit. Dobře jsme s kamarádama zaskákali a užili spoustu zábavy. Klidně bych to příští rok zopakoval.
pondělí 30. srpna 2010
Divadlo evropských regionů - den osmý - pondělí
Divadlo Mukamas Tampere (FIN) - Cesta na Měsíc
Tahle hra je o dvou náctiletých holkách, které přijdou pozvat svého souseda důchodce na narozeninovou oslavu a chvíli se u něj zdrží. Tohle nám bylo řečeno před tím, než hra začala, abysme aspoň trochu věděli, o co tam půjde, protože celá hra byla ve finštině. Během hry pak organizátoři občas řekli pár slov na vysvětlenou, když měli pocit, že se diváci začínají ztrácet.
Poté, co děvčata přijdou, chvíli se u dědečka zdrží a začínají s ním hrát hru, že letí na měsíc. Najdou skafandry, ze skříně se stane raketa, z dvou starých vysavačů motory a může se letět. Děj není až tak důležitý, spíš to ve mě zanechalo takovej dobrej pocit, jak taková drobnost jako pozvání na oslavu narozenin a následná návštěva může stárnoucímu osamocenému člověku udělat příjemný odpoledne. Odcházel jsem s hezky hřejivym pocitem.
hodnocení: 9/10
Kolektiv divadla NIE a JES - Berlin 1961
Další cizojazyčné představení, tentokrát to bylo celé německy, takže jsem měl možnost zjistit, jak je na tom po pěti letech moje němčina. Bídně. Naštěstí pro diváky, ty nejdůležitější věci promítali na zeď přeložený v titulkách. Naneštěstí pro mě, neměl jsem brejle. Takže jsem byl odsouzenej na tu moji němčinu. I tak jsem ale docela chápal, o co tam jde. Přece jen jsem občas něco pochytil.
Jednalo se o příběh 15leté německé holky, která se s rodinou vrací z dovolené v Bulharsku. V noci po návratu ale dojde k rozdělení Německa a jim se mění život. Žijí těsně u hranice, takže její nejlepší kamarádka žije najednou za zdí. Začnou mít nějaké problémy v rodině, otec s matkou se rozhádají, otce za něco udá jeho kamarád a malá hlavní hrdinka začne toužit po útěku, jejím snem je Amerika. Nakonec se o něj pokusí, ale neúspěšně.
Ve hře Berlin 1961 je dobře a poměrně odlehčenou formou vykreslena situace po rozdělení Německa. Zvlášť na začátku to vypadalo jako čistá komedie. Spousta srandy, dokonce i několik písní, připomínalo mi to estrádu. Pak ale začne atmosféra přece jen trochu houstnout a i srandy trochu ubylo. Každopádně to až do konce neslo stále v lehce odlehčeném duchu.
Herecky to bylo zvládnutý dobře, nebyl snad nikdo, kdo by se do role nepoložil naplno, přesto, aspoň pro mě, nejlepší výkon předvedla matka, který jsem fakt věřil, všechno co předváděla. Vypadalo to, jako by tu dobu zažila a věděla přesně, jaký to bylo.
Nejzajímavější na celym představení byla ale scéna. Té dominoval Trabant a ne ledajakej! Měl přidělaný ještě nějaký malý kolečka vespodu, takže s nim bylo po scéně možný jezdit a v jeden moment doslova tančit. Byl taky vysoce multifunkční. Sloužil jako automobil, obývací pokoj, dětský pokoj, strážní budka na hranicích a určitě ještě spousta dalších věcí. S trochou představivosti, kterou musel divák zapojit, z něj dokázali udělat téměř cokoli. Zkrátka a dobře ho využili na maximum a vystačili si vlastně jen s ním a několika dalšíma rekvizitama.
I když jsem tomu úplně nerozuměl, dokonale jsem porozuměl všemu, co chtěli sdělit. A to je pro mě důležitý.
hodnocení: 9/10
Tahle hra je o dvou náctiletých holkách, které přijdou pozvat svého souseda důchodce na narozeninovou oslavu a chvíli se u něj zdrží. Tohle nám bylo řečeno před tím, než hra začala, abysme aspoň trochu věděli, o co tam půjde, protože celá hra byla ve finštině. Během hry pak organizátoři občas řekli pár slov na vysvětlenou, když měli pocit, že se diváci začínají ztrácet.
Poté, co děvčata přijdou, chvíli se u dědečka zdrží a začínají s ním hrát hru, že letí na měsíc. Najdou skafandry, ze skříně se stane raketa, z dvou starých vysavačů motory a může se letět. Děj není až tak důležitý, spíš to ve mě zanechalo takovej dobrej pocit, jak taková drobnost jako pozvání na oslavu narozenin a následná návštěva může stárnoucímu osamocenému člověku udělat příjemný odpoledne. Odcházel jsem s hezky hřejivym pocitem.
hodnocení: 9/10
Kolektiv divadla NIE a JES - Berlin 1961
Další cizojazyčné představení, tentokrát to bylo celé německy, takže jsem měl možnost zjistit, jak je na tom po pěti letech moje němčina. Bídně. Naštěstí pro diváky, ty nejdůležitější věci promítali na zeď přeložený v titulkách. Naneštěstí pro mě, neměl jsem brejle. Takže jsem byl odsouzenej na tu moji němčinu. I tak jsem ale docela chápal, o co tam jde. Přece jen jsem občas něco pochytil.
Jednalo se o příběh 15leté německé holky, která se s rodinou vrací z dovolené v Bulharsku. V noci po návratu ale dojde k rozdělení Německa a jim se mění život. Žijí těsně u hranice, takže její nejlepší kamarádka žije najednou za zdí. Začnou mít nějaké problémy v rodině, otec s matkou se rozhádají, otce za něco udá jeho kamarád a malá hlavní hrdinka začne toužit po útěku, jejím snem je Amerika. Nakonec se o něj pokusí, ale neúspěšně.
Ve hře Berlin 1961 je dobře a poměrně odlehčenou formou vykreslena situace po rozdělení Německa. Zvlášť na začátku to vypadalo jako čistá komedie. Spousta srandy, dokonce i několik písní, připomínalo mi to estrádu. Pak ale začne atmosféra přece jen trochu houstnout a i srandy trochu ubylo. Každopádně to až do konce neslo stále v lehce odlehčeném duchu.
Herecky to bylo zvládnutý dobře, nebyl snad nikdo, kdo by se do role nepoložil naplno, přesto, aspoň pro mě, nejlepší výkon předvedla matka, který jsem fakt věřil, všechno co předváděla. Vypadalo to, jako by tu dobu zažila a věděla přesně, jaký to bylo.
Nejzajímavější na celym představení byla ale scéna. Té dominoval Trabant a ne ledajakej! Měl přidělaný ještě nějaký malý kolečka vespodu, takže s nim bylo po scéně možný jezdit a v jeden moment doslova tančit. Byl taky vysoce multifunkční. Sloužil jako automobil, obývací pokoj, dětský pokoj, strážní budka na hranicích a určitě ještě spousta dalších věcí. S trochou představivosti, kterou musel divák zapojit, z něj dokázali udělat téměř cokoli. Zkrátka a dobře ho využili na maximum a vystačili si vlastně jen s ním a několika dalšíma rekvizitama.
I když jsem tomu úplně nerozuměl, dokonale jsem porozuměl všemu, co chtěli sdělit. A to je pro mě důležitý.
hodnocení: 9/10
čtvrtek 26. srpna 2010
Divadlo evropských regionů - den sedmý - neděle
Divadlo Drak, Hradec Králové - Do draku bez fraku
Divadlo drak uspořádalo jako každoročně venkovní přehlídku všech svých představení s názvem Do draku bez fraku. Byla to povedená taškařice, téměř nepřetržitý proud zábavy, protože z každého představení vybrali to nejzajímavější a nejvtipnější.
Za všechny uvedu jednu scénku, která mi opravdu utkvěla v paměti. Herci byli oblečení do kuchařského a před sebou na stolech měli nádobí. Na něj začli různě ťukat a klepat, až z toho vznikla písnička. No a pak vytáhli celý kuřata a na tu písničku s nima začli cvičit aerobic.
hodnocení: tohle hodnotit nebudu, není to celý představení
Studio HaDivadla, Brno - Banderas je Banderas
Představení ve kterém vystupují jen Jiří Jelínek a Tomáš Sýkora a harmonikářka, pojednává o dvou zlodějích, kteří se potkají v trezoru, který se oba rozhodli vyloupit. Ten se za nimi ale zavře a oni neví, jak se dostat ven. Nejprve se dohadují, čí je vlastně lup, později ale začnou řešit, jak se dostat ven a jak vyřešit problém s ubývajícím množstvím vzduchu.
Tady se začne děj rozjíždět a s ním i lehce surrealistické a nepochopitelné vložky, takové jaké umí jen Jirka Jelínek. Celá hra je dost vtipná, je tu spousta Jelínkovského humoru, a to jak slovního, tak i situačního. Jako vždycky došlo v jeho podání i na improvizaci, ve který je jako ryba ve vodě.
hodnocení: 9/10
Divadlo drak uspořádalo jako každoročně venkovní přehlídku všech svých představení s názvem Do draku bez fraku. Byla to povedená taškařice, téměř nepřetržitý proud zábavy, protože z každého představení vybrali to nejzajímavější a nejvtipnější.
Za všechny uvedu jednu scénku, která mi opravdu utkvěla v paměti. Herci byli oblečení do kuchařského a před sebou na stolech měli nádobí. Na něj začli různě ťukat a klepat, až z toho vznikla písnička. No a pak vytáhli celý kuřata a na tu písničku s nima začli cvičit aerobic.
hodnocení: tohle hodnotit nebudu, není to celý představení
Studio HaDivadla, Brno - Banderas je Banderas
Představení ve kterém vystupují jen Jiří Jelínek a Tomáš Sýkora a harmonikářka, pojednává o dvou zlodějích, kteří se potkají v trezoru, který se oba rozhodli vyloupit. Ten se za nimi ale zavře a oni neví, jak se dostat ven. Nejprve se dohadují, čí je vlastně lup, později ale začnou řešit, jak se dostat ven a jak vyřešit problém s ubývajícím množstvím vzduchu.
Tady se začne děj rozjíždět a s ním i lehce surrealistické a nepochopitelné vložky, takové jaké umí jen Jirka Jelínek. Celá hra je dost vtipná, je tu spousta Jelínkovského humoru, a to jak slovního, tak i situačního. Jako vždycky došlo v jeho podání i na improvizaci, ve který je jako ryba ve vodě.
hodnocení: 9/10
Divadlo evropských regionů - den šestý - sobota
Divadlo F. X. Šaldy, Liberec - Googling and Fucking
Tahle hra je především pro mladou generaci, mnozí starší by to možná dost dobře ani nechápali. Pojednává o vztazích v dnešní moderní přetechnizované době. Facebook, youtube, icq, skype. Okolo toho se všechno točí. Má to docela dobrou a hlubokou myšlenku, možná i poselství nebo ponaučení, ale i tak mi to přišlo nějaký laciný. Podle ohlasů ostatních to byl asi jen můj pocit, ale já se tomu nemohl ubránit. Publikum z toho bylo nadšený. Mně ale přijde jednoduchý a hlavně prvoplánový v dnešní době udělat hru, která se týká tohohle. Úspěch u mladých lidí je předem skoro jistej.
Abych to ale jen nekritizoval, tak musim říct, že se mi líbilo jejich moderní pojetí hry. Na scéně neměli skoro nic, jen pár židlí a lamp a vystačili si s tím. Oblečení byli do stříbrných kostýmů, což jim dávalo trochu mimozemský a technický vzezření. To podtrhovaly dvě věci - při chůzi si před sebou drželi zářivky a občas tím před sebou přejeli, jako když se skenujou a pak to byla chůze po pravoúhlé mřížce.
V celé hře se objevují notoricky známé hlášky ze sociálních sítí (Odpovědět na žádost o přátelství, Ignorovat, To se mi líbí) a zvuky. Z těch byla dokonce poskládaná jedna celá písnička. Ta mě bavila dost, měli k ní i text (minimálně refrén) z těch hlášek a během celé písně před sebou točili těma zářivkama, což ve tmě vypadalo dost dobře.
Celkově tuhle hru můžu jen doporučit, je to zajímavě udělaný a třeba to někoho přiměje i k nějakýmu zamyšlení nad sebou.
hodnocení: 8/10
Tahle hra je především pro mladou generaci, mnozí starší by to možná dost dobře ani nechápali. Pojednává o vztazích v dnešní moderní přetechnizované době. Facebook, youtube, icq, skype. Okolo toho se všechno točí. Má to docela dobrou a hlubokou myšlenku, možná i poselství nebo ponaučení, ale i tak mi to přišlo nějaký laciný. Podle ohlasů ostatních to byl asi jen můj pocit, ale já se tomu nemohl ubránit. Publikum z toho bylo nadšený. Mně ale přijde jednoduchý a hlavně prvoplánový v dnešní době udělat hru, která se týká tohohle. Úspěch u mladých lidí je předem skoro jistej.
Abych to ale jen nekritizoval, tak musim říct, že se mi líbilo jejich moderní pojetí hry. Na scéně neměli skoro nic, jen pár židlí a lamp a vystačili si s tím. Oblečení byli do stříbrných kostýmů, což jim dávalo trochu mimozemský a technický vzezření. To podtrhovaly dvě věci - při chůzi si před sebou drželi zářivky a občas tím před sebou přejeli, jako když se skenujou a pak to byla chůze po pravoúhlé mřížce.
V celé hře se objevují notoricky známé hlášky ze sociálních sítí (Odpovědět na žádost o přátelství, Ignorovat, To se mi líbí) a zvuky. Z těch byla dokonce poskládaná jedna celá písnička. Ta mě bavila dost, měli k ní i text (minimálně refrén) z těch hlášek a během celé písně před sebou točili těma zářivkama, což ve tmě vypadalo dost dobře.
Celkově tuhle hru můžu jen doporučit, je to zajímavě udělaný a třeba to někoho přiměje i k nějakýmu zamyšlení nad sebou.
hodnocení: 8/10
středa 25. srpna 2010
Divadlo evropských regionů - den pátý - pátek
Vypravěčky bez plnovousů - Tři příběhy nejen pro ucho
Tři holky a tři příběhy. Téměř žádné hraní, jen vyprávění. Každá měla svůj vlastní příběh, možná smyšlený, možná opravdový, kdo ví. Na tom nezáleží, důležitý bylo, že uměly vyprávět dobře a i ty příběhy byly zajímavý, takže spokojenost. Ani jsem to tak dobrý nečekal.
hodnocení: 8/10
Buchty a loutky - Rocky IX.
Ani moc nevim, co o tomhle představení napsat. Děj si už moc nepamatuju, jen vim, že se zabouchnul do holky ze zverimexu, tak si koupil želvu a pak tam chodil kupovat krmení. Ale nikdy ji neoslovil, tak se na ni jen koukal. Nakonec se dali přece jen nějak dohromady. Mezi tím se Rockyho manažer snaží o jeho návrat na boxerskou scénu
shání mu soupeře. Nakonec se nějakej sežene, zápas se uskuteční, ale končí myslim tak že se dohodnou na smíru a zápas ani nedokončí.
Co se zpracování týká, tak se mi líbilo dost. Scéna byla rozdělená na dvě části, když se hrálo v jedné, druhá byla zavřená a předělávala se. Chytře vymyšlený, a dokonce i dobře a hezky udělaný. Loutky vodili tři chlapíci oblečení stylově do boxérského, kteří byli, jak se později ukázalo, i docela obstojní herci. Závěrečný zápas nebyl totiž sehraný loutkově, ale naběhli tam dva borci a začli boxovat.
Zkrátka a dobře, i když si už teď přesně nepamatuju děj, dojem na mě tohle představení udělalo docela dobrej. Byla to zábava.
hodnocení: 8/10
Mrsťa Prsťa Junior - Mazaný Filip
Je to jeden z mých nejoblíbenějších českých filmů, znám ho skoro nazpaměť, minimálně ty nejlepší hlášky. Byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat na prknech, co znamenaj svět. No a bylo to... na začátku jsem byl dost rozpačitej, protože mi v hlavě jely repliky z filmu, tak jsem to pořád srovnával. Ale když jsem si na to zvyknul, tak to až tak špatný nebylo. Herecký výkony nebyly sice nic extra, ale na ochotnickej soubor to ušlo. Velký pozitivum hry bylo to, že nekopírovalo přesně film, ale některé repliky chyběly a některé velmi povedené hlášky byly zase navíc.
hodnocení: 7/10
Tři holky a tři příběhy. Téměř žádné hraní, jen vyprávění. Každá měla svůj vlastní příběh, možná smyšlený, možná opravdový, kdo ví. Na tom nezáleží, důležitý bylo, že uměly vyprávět dobře a i ty příběhy byly zajímavý, takže spokojenost. Ani jsem to tak dobrý nečekal.
hodnocení: 8/10
Buchty a loutky - Rocky IX.
Ani moc nevim, co o tomhle představení napsat. Děj si už moc nepamatuju, jen vim, že se zabouchnul do holky ze zverimexu, tak si koupil želvu a pak tam chodil kupovat krmení. Ale nikdy ji neoslovil, tak se na ni jen koukal. Nakonec se dali přece jen nějak dohromady. Mezi tím se Rockyho manažer snaží o jeho návrat na boxerskou scénu
shání mu soupeře. Nakonec se nějakej sežene, zápas se uskuteční, ale končí myslim tak že se dohodnou na smíru a zápas ani nedokončí.
Co se zpracování týká, tak se mi líbilo dost. Scéna byla rozdělená na dvě části, když se hrálo v jedné, druhá byla zavřená a předělávala se. Chytře vymyšlený, a dokonce i dobře a hezky udělaný. Loutky vodili tři chlapíci oblečení stylově do boxérského, kteří byli, jak se později ukázalo, i docela obstojní herci. Závěrečný zápas nebyl totiž sehraný loutkově, ale naběhli tam dva borci a začli boxovat.
Zkrátka a dobře, i když si už teď přesně nepamatuju děj, dojem na mě tohle představení udělalo docela dobrej. Byla to zábava.
hodnocení: 8/10
Mrsťa Prsťa Junior - Mazaný Filip
Je to jeden z mých nejoblíbenějších českých filmů, znám ho skoro nazpaměť, minimálně ty nejlepší hlášky. Byl jsem zvědavej, jak to bude vypadat na prknech, co znamenaj svět. No a bylo to... na začátku jsem byl dost rozpačitej, protože mi v hlavě jely repliky z filmu, tak jsem to pořád srovnával. Ale když jsem si na to zvyknul, tak to až tak špatný nebylo. Herecký výkony nebyly sice nic extra, ale na ochotnickej soubor to ušlo. Velký pozitivum hry bylo to, že nekopírovalo přesně film, ale některé repliky chyběly a některé velmi povedené hlášky byly zase navíc.
hodnocení: 7/10
Divadlo evropských regionů - den třetí - středa
Elena Volpi - Rozamunda
- nepohádková pohádka, která pobavila i dospělé a především samotnou Elenu Volpi
- Elena je Slovinka a tak její čeština působila občas komicky, zvlášť v kombinaci s její rozvernou povahou a stylem hraní
- scéna ze dvou historických rádií, která se dala otvírat a byl v nich třeba zámecký pokoj
- loutky z jejich vnitřností (reproduktory, drátky...) a jiného haraburdí
- hodně komunikovala s dětmi, nechávala je dotvářet příběh
hodnocení: 7/10
Divadlo dětí Alfa Plzeň - James Blond
Něco jsem o tomhle představení už slyšel a znělo to dobře. Dost jsem se na to těšil a většinou to pak dopadá tak, že odcházim zklamanej. Tentokrát ne. Tentokrát jsem odcházel v naprostém rozčarování a ohromení. Takhle výpravný, akční a promakaný loutkový divadlo jsem ještě neviděl.
Celá hra byla o tom, jak se taková klasická bondovka natáčí. Takže na scéně byla spousta rekvizit, kamery, světla a všechno, co k takovému natáčení patří. Docela netradiční mi přišlo, že jako loutky se používaly jak marionety, tak maňásci, nevidí se moc často, že by se jejich použití kombinovalo. Marionety se používaly na běžné hraní a maňásci potom na akční scény, kterých bylo požehnaně. A byly nejvíc promakaný. Střelba, záblesky u hlavní, světelné efekty, oheň a snad i krev. Tohle všechno se tam objevilo. Nevěřil jsem vlastním očím.
Myslel jsem, že už mě v tomhle představení už nic nepřekvapí, když v tom na scénu přišla redaktorka jakési fiktivní televize, aby natočila s představitelem Jamese Blonda rozhovor. V patách jí byl kameraman, s kamerou na rameně. Když rozhovor začal, nad scénou se zapnula televize a na ní se vysílal živý přenos toho rozhovoru, přenášený z kamery, kterou nesla loutka kameramana. Neskutečný, byl jsem naprosto ohromen!
Co se samotný hry týká, tak byla velmi vtipná, stylem humoru se mi trefili přímo do noty. Byla tam spousta slovních hříček a vtípků a to já rád. A rozhodně to nebylo představení jen pro děti, myslim, že větší požitek z toho měli dospělí, kterých byla ostatně v publiku většina.
hodnocení: 10/10
DVA
O skupině DVA už jsem psal několikrát, tak můžu jen napsat, že se nic nemění. Pořád jsou dva, pořád hrají tu svoji muziku, jen přibylo pár nových písniček. Užil jsem si to.
hodnocení: 9/10
Slam Poetry
Soutěže se tentokrát zúčastnili domácí Ondřej Macl (vítěz slam poetry 2009), Jakub Foll (vítěz slam poetry 2007) a Petr Raif ze Střídmých klusáků v kulisách višní, Miroslav Kynčl (finalista slam poetry 2009), nějaká Francouzka, jeden hradečák, který už zkoušel štěstí v regionálních kolech a pak ještě jeden borec, který se přihlásil z publika na začátku soutěže.
Úroveň slamu byla různá, pozvedali ji Ondra Macl a kluci z Klusáků, Mirek Kynčl a trochu i ten kluk z publika, ze kterého vypadlo, že má svoji kapelu, tak v prvním kole zarecitoval text jedný písničky. Naopak celkem propadák byla Francouzka, který skoro nikdo nerozuměl a ten kluk z hradce se snažil působit jako intelektuál a říkat nějaký hluboký myšlenky, ale nemělo to moc úroveň.
Porotci vybraní z diváků měli ale jiný názor než já, proto v prvním kole lehce surrealistická a hlavně improvizovaná vystoupení kluků klusáckých moc neocenila. Naopak hodně dobře ocenili výkon Ondry, který moc dobře věděl, co si na diváky připravit, aby uspěl. Stačilo trochu vyzvihnout Hradec a první místo po prvním kole bylo v kapse. Po tom, co předvedl Mirek Kynčl ve finále Slam poetry 2009, jsem se trochu bál toho, co z něj vypadne tady. Před vstoupením seděl vedle mě a vypadal dost nervózně. Nakonec to ale zvládl výborně, byl hodně vtipnej, ale držel si ten svůj nevýraznej, jakoby stydlivej a zakřiknutej styl vystupování. Je to taková lyrická a něžná duše, to se mi na něm líbí.
Druhé kolo se neslo v podobném duchu, jako to první, pobavil mě ten kluk z publika, který přišel na podium a řekl, že nevěděl, že to je na dvě kola, tak neví, co má říkat. Něco tam zaimprovizoval a bylo to dobrý, divákům se to líbilo a i od porotců dostal dost. Vyneslo ho to na celkové třetí místo. Druhý skočnil Mirek Kynčl a vítězem se stal Ondra Macl.
Slam se mi celkově jako takový líbil, co se mi ale nelíbilo bylo publikum, především hodnocení porotců. Nedokázali ocenit improvizaci a vysoký známky dávali jen těm, co to měli předem pečlivě připravený. A navíc tam bylo i pár takových, kteří dávali celou dobu nízký známky a pak dali vysokou jen tomu svýmu favoritovi. Bída prostě.
hodnocení: 8/10
- nepohádková pohádka, která pobavila i dospělé a především samotnou Elenu Volpi
- Elena je Slovinka a tak její čeština působila občas komicky, zvlášť v kombinaci s její rozvernou povahou a stylem hraní
- scéna ze dvou historických rádií, která se dala otvírat a byl v nich třeba zámecký pokoj
- loutky z jejich vnitřností (reproduktory, drátky...) a jiného haraburdí
- hodně komunikovala s dětmi, nechávala je dotvářet příběh
hodnocení: 7/10
Divadlo dětí Alfa Plzeň - James Blond
Něco jsem o tomhle představení už slyšel a znělo to dobře. Dost jsem se na to těšil a většinou to pak dopadá tak, že odcházim zklamanej. Tentokrát ne. Tentokrát jsem odcházel v naprostém rozčarování a ohromení. Takhle výpravný, akční a promakaný loutkový divadlo jsem ještě neviděl.
Celá hra byla o tom, jak se taková klasická bondovka natáčí. Takže na scéně byla spousta rekvizit, kamery, světla a všechno, co k takovému natáčení patří. Docela netradiční mi přišlo, že jako loutky se používaly jak marionety, tak maňásci, nevidí se moc často, že by se jejich použití kombinovalo. Marionety se používaly na běžné hraní a maňásci potom na akční scény, kterých bylo požehnaně. A byly nejvíc promakaný. Střelba, záblesky u hlavní, světelné efekty, oheň a snad i krev. Tohle všechno se tam objevilo. Nevěřil jsem vlastním očím.
Myslel jsem, že už mě v tomhle představení už nic nepřekvapí, když v tom na scénu přišla redaktorka jakési fiktivní televize, aby natočila s představitelem Jamese Blonda rozhovor. V patách jí byl kameraman, s kamerou na rameně. Když rozhovor začal, nad scénou se zapnula televize a na ní se vysílal živý přenos toho rozhovoru, přenášený z kamery, kterou nesla loutka kameramana. Neskutečný, byl jsem naprosto ohromen!
Co se samotný hry týká, tak byla velmi vtipná, stylem humoru se mi trefili přímo do noty. Byla tam spousta slovních hříček a vtípků a to já rád. A rozhodně to nebylo představení jen pro děti, myslim, že větší požitek z toho měli dospělí, kterých byla ostatně v publiku většina.
hodnocení: 10/10
DVA
O skupině DVA už jsem psal několikrát, tak můžu jen napsat, že se nic nemění. Pořád jsou dva, pořád hrají tu svoji muziku, jen přibylo pár nových písniček. Užil jsem si to.
hodnocení: 9/10
Slam Poetry
Soutěže se tentokrát zúčastnili domácí Ondřej Macl (vítěz slam poetry 2009), Jakub Foll (vítěz slam poetry 2007) a Petr Raif ze Střídmých klusáků v kulisách višní, Miroslav Kynčl (finalista slam poetry 2009), nějaká Francouzka, jeden hradečák, který už zkoušel štěstí v regionálních kolech a pak ještě jeden borec, který se přihlásil z publika na začátku soutěže.
Úroveň slamu byla různá, pozvedali ji Ondra Macl a kluci z Klusáků, Mirek Kynčl a trochu i ten kluk z publika, ze kterého vypadlo, že má svoji kapelu, tak v prvním kole zarecitoval text jedný písničky. Naopak celkem propadák byla Francouzka, který skoro nikdo nerozuměl a ten kluk z hradce se snažil působit jako intelektuál a říkat nějaký hluboký myšlenky, ale nemělo to moc úroveň.
Porotci vybraní z diváků měli ale jiný názor než já, proto v prvním kole lehce surrealistická a hlavně improvizovaná vystoupení kluků klusáckých moc neocenila. Naopak hodně dobře ocenili výkon Ondry, který moc dobře věděl, co si na diváky připravit, aby uspěl. Stačilo trochu vyzvihnout Hradec a první místo po prvním kole bylo v kapse. Po tom, co předvedl Mirek Kynčl ve finále Slam poetry 2009, jsem se trochu bál toho, co z něj vypadne tady. Před vstoupením seděl vedle mě a vypadal dost nervózně. Nakonec to ale zvládl výborně, byl hodně vtipnej, ale držel si ten svůj nevýraznej, jakoby stydlivej a zakřiknutej styl vystupování. Je to taková lyrická a něžná duše, to se mi na něm líbí.
Druhé kolo se neslo v podobném duchu, jako to první, pobavil mě ten kluk z publika, který přišel na podium a řekl, že nevěděl, že to je na dvě kola, tak neví, co má říkat. Něco tam zaimprovizoval a bylo to dobrý, divákům se to líbilo a i od porotců dostal dost. Vyneslo ho to na celkové třetí místo. Druhý skočnil Mirek Kynčl a vítězem se stal Ondra Macl.
Slam se mi celkově jako takový líbil, co se mi ale nelíbilo bylo publikum, především hodnocení porotců. Nedokázali ocenit improvizaci a vysoký známky dávali jen těm, co to měli předem pečlivě připravený. A navíc tam bylo i pár takových, kteří dávali celou dobu nízký známky a pak dali vysokou jen tomu svýmu favoritovi. Bída prostě.
hodnocení: 8/10
čtvrtek 1. července 2010
Divadlo evropských regionů - den druhý - úterý
Jaroslav Dušek, Divadlo Čertovka - U Výčepu (v rámci projektu dva světy)
Nevěděl jsem co to je, šel jsem tam hlavně kvůli Duškovi. Ten tam ale skoro nehrál, jen tak přicmrdoval. Jaroslav Dušek se už delší dobu věnuje neslyšícím lidem a teď s nimi nazkoušel tohle divadelní představení, ve kterém chtěli hlavně ukázat, jak se žije neslyšícím, jaké mají problémy a jak se s nimi musí vypořádat. Hráli tu čtyři neslyšící, bavili se ve znakovém jazyce a každý z nich měl vlastního tlumočníka, který divákům sděloval, co zrovna říká. Na závěr jsme se dočkali tance a dokonce i raperského battlu v podání neslyšících. Vcelku zajímavá podívaná, škoda jen, že to bylo trochu moc naučný a lehce i agitující.
hodnocení: 6/10
Sdružení SERPENS a DAMU - O Panence a Panáčkovi
Jedno z nejlíp udělaných dětských předsavení, který jsem na festivalu viděl. U většiny z nich jsem se začal ke konci nudit, ale tohle mě fakt bavilo. Hlavně díky zajímavé stylizaci loutek, celkem vtipnému příběhu, ale především ti herci! Hráli to kluk a holka, byli to skvělí vypravěči, herci a prostě uměli celkově zaujmout.
hodnocení: 8/10
Divadlo Jesličky - soubor Po malinách - Švédský stůl
Hradecký soubor si pro diváky připravil nevídanou podívanou. Jak už název napovídá, celé představení se točilo okolo švédského stolu. Kdyby okolo, odehrávalo se přímo na něm. Herci představovali jednotlivé pokrmy a lahůdky na stole a celé se to točilo kolem strachu z toho, kdo bude další, koho lidé sní. Objevil se tu dokonce i milostný příběh mezi jednohubkou a ještě něčim. Korunu celému představení dával uzený losos a jeho suché a ironické hlášky, kterými každého uzemňoval. Ty mě bavily.
hodnocení: 7/10
Nevěděl jsem co to je, šel jsem tam hlavně kvůli Duškovi. Ten tam ale skoro nehrál, jen tak přicmrdoval. Jaroslav Dušek se už delší dobu věnuje neslyšícím lidem a teď s nimi nazkoušel tohle divadelní představení, ve kterém chtěli hlavně ukázat, jak se žije neslyšícím, jaké mají problémy a jak se s nimi musí vypořádat. Hráli tu čtyři neslyšící, bavili se ve znakovém jazyce a každý z nich měl vlastního tlumočníka, který divákům sděloval, co zrovna říká. Na závěr jsme se dočkali tance a dokonce i raperského battlu v podání neslyšících. Vcelku zajímavá podívaná, škoda jen, že to bylo trochu moc naučný a lehce i agitující.
hodnocení: 6/10
Sdružení SERPENS a DAMU - O Panence a Panáčkovi
Jedno z nejlíp udělaných dětských předsavení, který jsem na festivalu viděl. U většiny z nich jsem se začal ke konci nudit, ale tohle mě fakt bavilo. Hlavně díky zajímavé stylizaci loutek, celkem vtipnému příběhu, ale především ti herci! Hráli to kluk a holka, byli to skvělí vypravěči, herci a prostě uměli celkově zaujmout.
hodnocení: 8/10
Divadlo Jesličky - soubor Po malinách - Švédský stůl
Hradecký soubor si pro diváky připravil nevídanou podívanou. Jak už název napovídá, celé představení se točilo okolo švédského stolu. Kdyby okolo, odehrávalo se přímo na něm. Herci představovali jednotlivé pokrmy a lahůdky na stole a celé se to točilo kolem strachu z toho, kdo bude další, koho lidé sní. Objevil se tu dokonce i milostný příběh mezi jednohubkou a ještě něčim. Korunu celému představení dával uzený losos a jeho suché a ironické hlášky, kterými každého uzemňoval. Ty mě bavily.
hodnocení: 7/10
Divadlo evropských regionů - den první - pondělí
Divadlo Bufet - Rádio Ivo
Tři herci (jestli se jim tak dá říkat) sedí u stolu s mixážními pultíky, notebookem a třemi mikrofony a rozehrávají rozhlasovou improvizaci. Prostě jen sedí, mluví a pouští k tomu patřičné ruchy jako je chůze, déšť, šum lidí v kavárně... Člověk se cítí jako kdyby poslouchal rádio, jen u toho vidí herce, jak tu rozhlasovou hru vytváří.
Příběh pro mě nebyl až tak důležitý nebo zajímavý, šlo hlavně o tu formu, při které je divák nucen zapojovat fantazii, vytvořit si vlastní podobu postav, prostředí a všeho kolem. Ve zkratce se šlo o to, že dva kamarádi (muž a žena) se v kavárně setkali s Láďou Křížkem, společně odchází a nějakou nešťastnou náhodou zůstali všichni tři uvězněni v budově, kde pracoval ten muž. Snaží se dostat ven, postupně se tam začíná trochu projevovat ponorka a tak. Nakonec se jim to nějak podaří a hra končí.
Nevím do jaké míry to byla improvizace, ale improvizovat všichni určitě umí, což předvedli při výpadku proudu, kdy se nenechali rozhodit a ve stížených podmínkách jeli dál.
Velmi zvláštní představení. Bavilo mě to, i když to nebyl žádnej zázrak.
hodnocení: 6/10
DAMU Praha - Markéta Lazarová
Nikdy jsem Markétu Lazarovou neviděl, tak jsem neváhal a šel na ni. Bylo to kvalitní představení, studenti DAMU předvedli, že jsou šikovní a talentovaní, zvlášť výkon (hlavně hlas) vypravěčky mě uchvátil.
Zajímavě měli vyřešenou i scénu. Místo klasického jeviště si přivezli šikmou plochu, která byla ale ještě různě členěná, takže každá část byla jinak šikmá. Jako povedený hodnotím i kostýmy.
hodnocení: 7/10
Tři herci (jestli se jim tak dá říkat) sedí u stolu s mixážními pultíky, notebookem a třemi mikrofony a rozehrávají rozhlasovou improvizaci. Prostě jen sedí, mluví a pouští k tomu patřičné ruchy jako je chůze, déšť, šum lidí v kavárně... Člověk se cítí jako kdyby poslouchal rádio, jen u toho vidí herce, jak tu rozhlasovou hru vytváří.
Příběh pro mě nebyl až tak důležitý nebo zajímavý, šlo hlavně o tu formu, při které je divák nucen zapojovat fantazii, vytvořit si vlastní podobu postav, prostředí a všeho kolem. Ve zkratce se šlo o to, že dva kamarádi (muž a žena) se v kavárně setkali s Láďou Křížkem, společně odchází a nějakou nešťastnou náhodou zůstali všichni tři uvězněni v budově, kde pracoval ten muž. Snaží se dostat ven, postupně se tam začíná trochu projevovat ponorka a tak. Nakonec se jim to nějak podaří a hra končí.
Nevím do jaké míry to byla improvizace, ale improvizovat všichni určitě umí, což předvedli při výpadku proudu, kdy se nenechali rozhodit a ve stížených podmínkách jeli dál.
Velmi zvláštní představení. Bavilo mě to, i když to nebyl žádnej zázrak.
hodnocení: 6/10
DAMU Praha - Markéta Lazarová
Nikdy jsem Markétu Lazarovou neviděl, tak jsem neváhal a šel na ni. Bylo to kvalitní představení, studenti DAMU předvedli, že jsou šikovní a talentovaní, zvlášť výkon (hlavně hlas) vypravěčky mě uchvátil.
Zajímavě měli vyřešenou i scénu. Místo klasického jeviště si přivezli šikmou plochu, která byla ale ještě různě členěná, takže každá část byla jinak šikmá. Jako povedený hodnotím i kostýmy.
hodnocení: 7/10
neděle 20. června 2010
Divadlo Bufet - Řídič
Řídič. Po roce jsem ho znovu viděl a úplně jsem zapomněl, jaký je to dobrý představení. Odehrává se v jejich vlastním autobuse, při nástupu diváci hlásí kam jedou a podle toho se jim určuje cena vstupného. Místo lístku dostanou šňůrku s čísílkem. Potom, co se všichni usadí, jízda začíná.
Hrajou dva kluci a jedna holka. Postupně se však příběh překlápí do různých rovin a jejich role střídají, až z toho jde hlava kolem. Chvíli jsou cestujícími a řidičem autobusu, pak zase třemi nejlepšími kamarády, dětmi ve školním věku a tak různě. Moc zajímavá podívaná promyšlená do posledního detailu.
A na co že je ta šňůrka s číslem? Jsou to místenky, takže téměř na začátku představení ta herečka nakreslí křídou na strop čísla sedadel a lidi si podle toho musí přesednout. Pořádek musí být. Autobus je vybaven audiovizuální technikou, tak je hra doprovázena například předem nahranými monology, které nám říkají, co si hlavní hrdinové právě myslí. Nakonec dojde i na videoprojekci a hromadné zouvání bot.
Kdo neviděl, o hodně přišel. Kdo má možnost to někde vidět, ať jde.
hodnocení: 9/10
http://www.divadlobufet.cz/fotogalerie/ridic/01.html
Hrajou dva kluci a jedna holka. Postupně se však příběh překlápí do různých rovin a jejich role střídají, až z toho jde hlava kolem. Chvíli jsou cestujícími a řidičem autobusu, pak zase třemi nejlepšími kamarády, dětmi ve školním věku a tak různě. Moc zajímavá podívaná promyšlená do posledního detailu.
A na co že je ta šňůrka s číslem? Jsou to místenky, takže téměř na začátku představení ta herečka nakreslí křídou na strop čísla sedadel a lidi si podle toho musí přesednout. Pořádek musí být. Autobus je vybaven audiovizuální technikou, tak je hra doprovázena například předem nahranými monology, které nám říkají, co si hlavní hrdinové právě myslí. Nakonec dojde i na videoprojekci a hromadné zouvání bot.
Kdo neviděl, o hodně přišel. Kdo má možnost to někde vidět, ať jde.
hodnocení: 9/10
http://www.divadlobufet.cz/fotogalerie/ridic/01.html
Malé divadlo kjógenu - Připoutaný k tyči
Nejnovější kjógen se drží klasického schématu, kdy pán odchází za naléhavou záležitostí a nechává své dva sluhy hlídat dům. Ti mu ovšem během jeho nepřítomnosti pokaždé upíjejí saké a tak jednomu z nich sváže ruce a druhému je přiváže k tyči.
Touha po saké je ovšem tak velká, že si poradí i přes tyto překážky začnou popíjet. Jak se dostávají do nálady, začínají zpívat japonské opilecké odrhovačky a postupně i tancovat. Ty působí zvlášť komicky, když jeden z nich tancuje s rukama svázanýma za zády a druhý na tyči. Hra končí klasicky - příchodem pána a útěkem sluhů.
Tahle hra mě bavila, byly v ní všechny klasické kjógenovské prvky, a navíc i tradiční zpěvy a tance. Navíc celá hra působila o to vtipněji, že před ní hráli ještě Lahodný jed, který má naprosto stejný koncept, takže se i opakovaly úplně stejné fráze, které říkali.
hodnocení: 7/10
http://www.mdk.webgarden.cz/
Touha po saké je ovšem tak velká, že si poradí i přes tyto překážky začnou popíjet. Jak se dostávají do nálady, začínají zpívat japonské opilecké odrhovačky a postupně i tancovat. Ty působí zvlášť komicky, když jeden z nich tancuje s rukama svázanýma za zády a druhý na tyči. Hra končí klasicky - příchodem pána a útěkem sluhů.
Tahle hra mě bavila, byly v ní všechny klasické kjógenovské prvky, a navíc i tradiční zpěvy a tance. Navíc celá hra působila o to vtipněji, že před ní hráli ještě Lahodný jed, který má naprosto stejný koncept, takže se i opakovaly úplně stejné fráze, které říkali.
hodnocení: 7/10
http://www.mdk.webgarden.cz/
neděle 6. června 2010
En.dru, aneb zpívá celá ádvojka
Na závěr jarní sezony si A2 připravila opravdovou lahůdku. Jeden obyčejnej kluk, jeden mikrofon, jedna šikovná krabička a spousta kvalitní hudby, zábavy a radosti. O to se postaral En.dru, mistr republiky a vicemistr světa v beatboxu a člen skupiny Mako!Mako.
Exceluje nejen beatboxu, ale je i hodně dobrej zpěvák, což během celýho večera dokazoval. Nepřišel totiž předvádět jen beaty, donesl si s sebou i loopstation, takovou malou krabičku, do který si něco nahraje, zmačkne čudlík a ono to nahranou část ve smyčce přehrává. Je možný nahrávat více stop, takže se s tim dají dělat docela divy.
Svoji show začal tím, že předvedl co je a jak funguje loopstation a ukázal nějaký základní triky, co se s pusou dají dělat (kopák, basa, činely...). Pak už začal do smyčkovače vrstvit různý linky a předvádět nevídaný kousky. Většinou si nahrál několika hlasy základní melodii, a do tý pak přidával nějaký další zvuky. Něco jen zpíval, něco nahrál a ve smyčce to zase pustil. Většina písniček trvala tak deset minut. Možná se zdá, že to musí bejt nuda, poslouchat takovou dobu to samý dokola, ale on s loopstation dělal hotový divy. Už jen sledovat, jak vám skladba vzniká přímo před očima je zážitek sám o sobě. Navíc i s těma nahranýma smyčkama pracoval dál, různě je vypínal a zase pouštěl a tím celou skladbu měnil a oživoval.
Že je neskutečně nadanej dokazoval nejen tím, že dokázal zpívat, držet rytmus a do toho ještě pořád štelovat nějaký čudlíky na smyčkovači (a že jich tam bylo), ale i tím, že je schopnej zahrát a zazpívat téměř cokoli. Vzal to od Michaela Jacksona, přes reggae, house, r'n'b až k hiphopu a rapu. A lidi, lidi ty z něj šíleli a on to moc dobře věděl. Dokonce zkusil, aby levá část publika zpívala jednu melodii, prostřední jinou a pravá ještě jinou. A všichni zpívali, v takový byli euforii. To jsem ještě nezažil. Diváci mu takhle zpívali takovej dobrej základ místo loopstation a on pak do toho začal dělat beatbox a zpívat. Prostě paráda!
En.dru je zkrátka borec a i když to ví, zůstává pořád pohodovym, sympatickym a možná i trochu nesmělym klukem. Začal třeba dělat jednu písničku a když měl nahranej ten základ a začal do toho vytvářet něco jinýho, tak to celý vypnul a prohlásil, že tahle se mu nelíbila a nepovedla. Což mě přivádí na to, že vlastně asi ne úplně všechno měl předem připravený a docela improvizoval. Klobouk dolů.
Po celou dobu koncertu jsem byl jak v jinym světě, s otevřenou pusou jsem sledoval, co tam ten člověk předvádí a nechával na sebe působit radost, kterou on do svý hudby dával. I když třeba hudba není úplně extra (zvládla by to kdejaká kapela), ale to, že to všechno vytváří sám, z ní dělá něco výjimečnýho. Pro mě zážitek roku.
hodnocení: 11/10
http://youtu.be/shxhCWuq2Ug
http://endru.cz
Exceluje nejen beatboxu, ale je i hodně dobrej zpěvák, což během celýho večera dokazoval. Nepřišel totiž předvádět jen beaty, donesl si s sebou i loopstation, takovou malou krabičku, do který si něco nahraje, zmačkne čudlík a ono to nahranou část ve smyčce přehrává. Je možný nahrávat více stop, takže se s tim dají dělat docela divy.
Svoji show začal tím, že předvedl co je a jak funguje loopstation a ukázal nějaký základní triky, co se s pusou dají dělat (kopák, basa, činely...). Pak už začal do smyčkovače vrstvit různý linky a předvádět nevídaný kousky. Většinou si nahrál několika hlasy základní melodii, a do tý pak přidával nějaký další zvuky. Něco jen zpíval, něco nahrál a ve smyčce to zase pustil. Většina písniček trvala tak deset minut. Možná se zdá, že to musí bejt nuda, poslouchat takovou dobu to samý dokola, ale on s loopstation dělal hotový divy. Už jen sledovat, jak vám skladba vzniká přímo před očima je zážitek sám o sobě. Navíc i s těma nahranýma smyčkama pracoval dál, různě je vypínal a zase pouštěl a tím celou skladbu měnil a oživoval.
Že je neskutečně nadanej dokazoval nejen tím, že dokázal zpívat, držet rytmus a do toho ještě pořád štelovat nějaký čudlíky na smyčkovači (a že jich tam bylo), ale i tím, že je schopnej zahrát a zazpívat téměř cokoli. Vzal to od Michaela Jacksona, přes reggae, house, r'n'b až k hiphopu a rapu. A lidi, lidi ty z něj šíleli a on to moc dobře věděl. Dokonce zkusil, aby levá část publika zpívala jednu melodii, prostřední jinou a pravá ještě jinou. A všichni zpívali, v takový byli euforii. To jsem ještě nezažil. Diváci mu takhle zpívali takovej dobrej základ místo loopstation a on pak do toho začal dělat beatbox a zpívat. Prostě paráda!
En.dru je zkrátka borec a i když to ví, zůstává pořád pohodovym, sympatickym a možná i trochu nesmělym klukem. Začal třeba dělat jednu písničku a když měl nahranej ten základ a začal do toho vytvářet něco jinýho, tak to celý vypnul a prohlásil, že tahle se mu nelíbila a nepovedla. Což mě přivádí na to, že vlastně asi ne úplně všechno měl předem připravený a docela improvizoval. Klobouk dolů.
Po celou dobu koncertu jsem byl jak v jinym světě, s otevřenou pusou jsem sledoval, co tam ten člověk předvádí a nechával na sebe působit radost, kterou on do svý hudby dával. I když třeba hudba není úplně extra (zvládla by to kdejaká kapela), ale to, že to všechno vytváří sám, z ní dělá něco výjimečnýho. Pro mě zážitek roku.
hodnocení: 11/10
http://youtu.be/shxhCWuq2Ug
http://endru.cz
sobota 5. června 2010
Fantastický pan Lišák
Filmy sem moc nedávám, protože o těch se píše všude až až a nechci nosit dříví do lesa. Jenže tenhle film mi přijde trochu opomíjený (na to, že to je docela slušná podívaná), tak o něm něco málo napíšu.
K tvorbě tohoto rodinného filmu byla použita klasická loutková animace, což v době dokonalé počítačové 3D animace může potěšit oko nejednoho diváka (minimálně mé). Animace není nikterak vypiplaná a promakaná, je to celý takový hrubý a syrový, občas to na mě působí trochu úsečně, že autoři nedávají divákovi moc prostoru, aby si tu animaci vychutnal, nicméně celkový dojem z výtvarného zpracování je velmi dobrý. Tvůrci hýří nápady, fintami a zajímavými záběry (spousta průřezových záběrů na to, jak si hrabou cestičky pod zemí a hlavně finální honička z first-person pohledu, jes!).
Co se děje týká, není to žádná hitparáda. Nečekejte duchaplný nebo hlubokomyslný příběh. Jde o to, že pan Lišák kdysi slíbil své ženě, že už nebude krást, ale po letech se v něm opět probouzí liščí pudy, tak se vydává vyloupit tři největší farmáře v okolí. Ti na to samozřejmě přijdou a vypukne hon na lišku. Chvíli to vypadá, že už mají vyhráno, pak ale pan Lišák vymyslí nějakou lest a vše je naopak. Takto se síly několikrát přelijí až nakonec... no však to znáte, happy end a doják největší. To celé je okořeněno spoustou vtipných, nebo aspoň úsměvných situací.
Film je hlasově velmi dobře obsazen, kladné postavy mluví George Clooney a Meryl Streep. V reálu jsou cizí, ale tady dělají, že jsou příbuzní. Zvlášť Clooneymu role vyloženě sedla a dodává lišákovi obrovské charisma. Na začátku, kdy lišák plánuje provedení jednotlivých loupeží jsem si připadal jak v animovaných Dannyho parťácích. Korunu tomu všemu nasazuje povedený a tak trochu "forrestgumpovský" soundtrack, kde zazní různé žánry od tanga, přes country, až po rock v podání Rolling Stones.
Kdybych to měl shrnout, tak tenhle film má spád, nejsou tam žádná hluchá místa a na diváka se stále valí další akce. Ta hodina dvacet uteče jako voda a je to taková dobrá oddychovka.
hodnocení: 8/10
http://www.csfd.cz/film/233867-fantasticky-pan-lisak/
K tvorbě tohoto rodinného filmu byla použita klasická loutková animace, což v době dokonalé počítačové 3D animace může potěšit oko nejednoho diváka (minimálně mé). Animace není nikterak vypiplaná a promakaná, je to celý takový hrubý a syrový, občas to na mě působí trochu úsečně, že autoři nedávají divákovi moc prostoru, aby si tu animaci vychutnal, nicméně celkový dojem z výtvarného zpracování je velmi dobrý. Tvůrci hýří nápady, fintami a zajímavými záběry (spousta průřezových záběrů na to, jak si hrabou cestičky pod zemí a hlavně finální honička z first-person pohledu, jes!).
Co se děje týká, není to žádná hitparáda. Nečekejte duchaplný nebo hlubokomyslný příběh. Jde o to, že pan Lišák kdysi slíbil své ženě, že už nebude krást, ale po letech se v něm opět probouzí liščí pudy, tak se vydává vyloupit tři největší farmáře v okolí. Ti na to samozřejmě přijdou a vypukne hon na lišku. Chvíli to vypadá, že už mají vyhráno, pak ale pan Lišák vymyslí nějakou lest a vše je naopak. Takto se síly několikrát přelijí až nakonec... no však to znáte, happy end a doják největší. To celé je okořeněno spoustou vtipných, nebo aspoň úsměvných situací.
Film je hlasově velmi dobře obsazen, kladné postavy mluví George Clooney a Meryl Streep. V reálu jsou cizí, ale tady dělají, že jsou příbuzní. Zvlášť Clooneymu role vyloženě sedla a dodává lišákovi obrovské charisma. Na začátku, kdy lišák plánuje provedení jednotlivých loupeží jsem si připadal jak v animovaných Dannyho parťácích. Korunu tomu všemu nasazuje povedený a tak trochu "forrestgumpovský" soundtrack, kde zazní různé žánry od tanga, přes country, až po rock v podání Rolling Stones.
Kdybych to měl shrnout, tak tenhle film má spád, nejsou tam žádná hluchá místa a na diváka se stále valí další akce. Ta hodina dvacet uteče jako voda a je to taková dobrá oddychovka.
hodnocení: 8/10
http://www.csfd.cz/film/233867-fantasticky-pan-lisak/
čtvrtek 3. června 2010
Střídmí klusáci v kulisách višní
Tahle kapela poprvé zavítala do Brna, rovnou na Starou pekárnu a já u toho nemohl chybět. Chyběla u toho ale spousta jiných lidí, tak byla Pekárna skoro prázdná a z toho mála lidí, co přišli, byli ještě tak z poloviny jejich známí nebo rodiče. Prostě bída, Brno v tomhle zklamalo.
Aspoň se během večera vytvořila docela příjemná rodinná atmosféra a vypadalo to, že i kapele to zas tolik nevadí. Mezi jednotlivými písněmi se tentokrát Jakub Foll tolik neoddával svým hlubokomyslným improvizacím (i když taky nějaké byly), ale spíš se bavil s diváky, jednou šel i mezi ně a byl dokonce vtipnej.
Po hudební stránce nemám co vytknout, bylo to takové příjemně syrové a s nadšením jako vždycky. Škoda jen, že klavírista, kterého je při hře radost pozorovat, byl tentokrát zády. Zahráli jejich tradiční repertoár a tentokrát dali i "fotbalovou" píseň, kterou hráli jen na úplně prvním koncertě, kterej jsem viděl. Tim mě hodně potěšili. Potěšil i Jakub, kterej se snad trochu naučil zpívat, nebo mi to už nepřišlo tak hrozný jako dřív. Takže dobrý, byla to výborná zábava a pěkně strávenej večer.
hodnocení: 9/10
http://www.myspace.com/526322614
Aspoň se během večera vytvořila docela příjemná rodinná atmosféra a vypadalo to, že i kapele to zas tolik nevadí. Mezi jednotlivými písněmi se tentokrát Jakub Foll tolik neoddával svým hlubokomyslným improvizacím (i když taky nějaké byly), ale spíš se bavil s diváky, jednou šel i mezi ně a byl dokonce vtipnej.
Po hudební stránce nemám co vytknout, bylo to takové příjemně syrové a s nadšením jako vždycky. Škoda jen, že klavírista, kterého je při hře radost pozorovat, byl tentokrát zády. Zahráli jejich tradiční repertoár a tentokrát dali i "fotbalovou" píseň, kterou hráli jen na úplně prvním koncertě, kterej jsem viděl. Tim mě hodně potěšili. Potěšil i Jakub, kterej se snad trochu naučil zpívat, nebo mi to už nepřišlo tak hrozný jako dřív. Takže dobrý, byla to výborná zábava a pěkně strávenej večer.
hodnocení: 9/10
http://www.myspace.com/526322614
čtvrtek 27. května 2010
Amadeus
Pardubické divadlo nastudovalo novou hru s názvem Amadeus. A protože Zuzejk si brněnského Mozarta chválila, byl jsem zvědavý, jak se se stejným tématem vypořádali pardubáci.
Ačkoli se hra jmenuje Amadeus, hlavní postavou je v ní Salieri. To z jeho pohledu je celý příběh vyprávěn, to on ani na chvíli neopustil jeviště a on posouvá děj dál. Ne že by tu Mozart nebyl důležitý, ale zkrátka v téhle hře hraje první housle Salieri.
Děj je vyprávěn starým Salierim a je to vlastně jeho vzpomínání na to, jak to tenkrát všechno bylo. Jsou zde vyprávěcí pasáže, kde je Salieri už jako vetchý stařec s třesoucími se koleny a šedivými vlasy, ale převažují normální pasáže, kde je Salieri ještě mladý a děj se odehrává tak jak to bylo. Proměna starého na mladého byla řešena jen nasazením paruky, ale i tenhle jednoduchý trik byl neskutečně účinný. Hodně tomu dodával skvělý herecký výraz Josefa Vrány, který i ve stařecké roli působil naprosto přirozeně a přesvědčivě. Tohle střídání pohledu mohlo některé diváky možná trochu mást, mě ale hodně bavilo.
Mozart byl herecky také velmi dobře obsazen, ztvárnil ho Ladislav Špiner, jeden z mladších herců souboru. Tomu padla role jako ušitá, zvlášť v první půli, kdy se Amadeus choval ještě bláznivě jako malé děcko. Ale i v druhé části, kde byl nemocný a ještě k tomu troska závislá na alkoholu, v roli exceloval.
Co se děje týká, tak ten asi většina lidí zná z filmu Miloše Formana, tady se ale trošku odkláněl. Salieriho věčný boj s Mozartovou dokonalostí a se svou ubohou průměrností se postupně přeměňuje na boj s Bohem. Salieri totiž vidí v Amadeovi ztělesnění Boha a Bohu vyčítá, proč ho obdařil darem rozeznat dokonalou hudbu, ale už mu nedal dar takovou hudbu zkomponovat. Nakonec vše dojde tak daleko, že Amadea zavraždí.
Celá scéna byla pojatá celkem moderně a byla velmi jednoduchá. Kulisy byly tvořeny jen širokými pruhy látky nataženými od stropu, které se podle potřeby vytahovaly nebo spouštěly. Po celou dobu byl na scéně klavír, a občas se tam objevil i stůl a židle. Klavír byl hojně využíván, Amadeus na něm předváděl své excentrické scény, probíhaly tam milostné scény a spousta dalšího. Poměrně dost a navíc velmi účelně se k mému potěšení využívalo i otočné jeviště.
Po hudební stránce mě trochu mrzí, že hru nedoprovázela pardubická komorní filharmonie, jako tomu bylo na premiéře. Teď už byly pouštěné jen její nahrávky. Ovšem i ty byly kvalitní a nemám, co bych jim vytknul. Dokonce i na zpěv árií si najali nějaké operní zpěváky a zpěvačky, takže to mělo úroveň.
Zkrátka a dobře, tohle představení mělo všechno co mít mělo a nemělo nic, co v něm být nemělo. Po celou dobu (úctyhodné tři hodiny) jsem se ani jednou nenudil, naopak jsem byl vtažen do děje, očekával, co bude dál a náramně se bavil, a podle reakcí publika jsem nebyl sám. Bylo to snad poprvé, co jsem v pardubickém divadle zažil potlesk ve stoje. Pro mě jedinečný zážitek.
hodnocení 10/10
Ačkoli se hra jmenuje Amadeus, hlavní postavou je v ní Salieri. To z jeho pohledu je celý příběh vyprávěn, to on ani na chvíli neopustil jeviště a on posouvá děj dál. Ne že by tu Mozart nebyl důležitý, ale zkrátka v téhle hře hraje první housle Salieri.
Děj je vyprávěn starým Salierim a je to vlastně jeho vzpomínání na to, jak to tenkrát všechno bylo. Jsou zde vyprávěcí pasáže, kde je Salieri už jako vetchý stařec s třesoucími se koleny a šedivými vlasy, ale převažují normální pasáže, kde je Salieri ještě mladý a děj se odehrává tak jak to bylo. Proměna starého na mladého byla řešena jen nasazením paruky, ale i tenhle jednoduchý trik byl neskutečně účinný. Hodně tomu dodával skvělý herecký výraz Josefa Vrány, který i ve stařecké roli působil naprosto přirozeně a přesvědčivě. Tohle střídání pohledu mohlo některé diváky možná trochu mást, mě ale hodně bavilo.
Mozart byl herecky také velmi dobře obsazen, ztvárnil ho Ladislav Špiner, jeden z mladších herců souboru. Tomu padla role jako ušitá, zvlášť v první půli, kdy se Amadeus choval ještě bláznivě jako malé děcko. Ale i v druhé části, kde byl nemocný a ještě k tomu troska závislá na alkoholu, v roli exceloval.
Co se děje týká, tak ten asi většina lidí zná z filmu Miloše Formana, tady se ale trošku odkláněl. Salieriho věčný boj s Mozartovou dokonalostí a se svou ubohou průměrností se postupně přeměňuje na boj s Bohem. Salieri totiž vidí v Amadeovi ztělesnění Boha a Bohu vyčítá, proč ho obdařil darem rozeznat dokonalou hudbu, ale už mu nedal dar takovou hudbu zkomponovat. Nakonec vše dojde tak daleko, že Amadea zavraždí.
Celá scéna byla pojatá celkem moderně a byla velmi jednoduchá. Kulisy byly tvořeny jen širokými pruhy látky nataženými od stropu, které se podle potřeby vytahovaly nebo spouštěly. Po celou dobu byl na scéně klavír, a občas se tam objevil i stůl a židle. Klavír byl hojně využíván, Amadeus na něm předváděl své excentrické scény, probíhaly tam milostné scény a spousta dalšího. Poměrně dost a navíc velmi účelně se k mému potěšení využívalo i otočné jeviště.
Po hudební stránce mě trochu mrzí, že hru nedoprovázela pardubická komorní filharmonie, jako tomu bylo na premiéře. Teď už byly pouštěné jen její nahrávky. Ovšem i ty byly kvalitní a nemám, co bych jim vytknul. Dokonce i na zpěv árií si najali nějaké operní zpěváky a zpěvačky, takže to mělo úroveň.
Zkrátka a dobře, tohle představení mělo všechno co mít mělo a nemělo nic, co v něm být nemělo. Po celou dobu (úctyhodné tři hodiny) jsem se ani jednou nenudil, naopak jsem byl vtažen do děje, očekával, co bude dál a náramně se bavil, a podle reakcí publika jsem nebyl sám. Bylo to snad poprvé, co jsem v pardubickém divadle zažil potlesk ve stoje. Pro mě jedinečný zážitek.
hodnocení 10/10
Svět podle Fagi
Na Fagi už jsem taky byl a taky už jsem tu o ní psal, takže jen zběžně. Přidali pár nových scének, pár nových písniček a několik vtipných situací vzniklých tím, že nevěděli co dál nebo začali dělat něco jiného. Vždycky z toho ale nakonec nějak vybruslili.
Co se týká samotné Fagi, tak ty scénky nejsou nijak ohromně vtipný, ale já se i tak bavil královsky. Stačí vidět Jelínka a to jeho nasazení, s jakym takovou blbinu prezentuje a hned se musí člověk smát. A co teprve když zpívá a předvádí jeho "taneční" kreace!
hodnocení: 9/10
Co se týká samotné Fagi, tak ty scénky nejsou nijak ohromně vtipný, ale já se i tak bavil královsky. Stačí vidět Jelínka a to jeho nasazení, s jakym takovou blbinu prezentuje a hned se musí člověk smát. A co teprve když zpívá a předvádí jeho "taneční" kreace!
hodnocení: 9/10
Polemic
Polemic křtil na Flédě nové album a já se tam čistou náhodou dostal. Nikdy předtím jsem na jejich koncertu nebyl, neposlouchám je a znám je jen trochu z nějakých festivalů.
O to víc mě překvapili, když tu svoji dvouhodinovou show rozjeli. Z počátku to bylo poklidnější, ale když se publikum dostalo do varu, tak to opravdu stálo za to a k tanci jsem se nechal strhnout i já. Zapomněl jsem na všechny starosti a jen si užíval čistou radost z hudby.
Podle reakcí publika to vypadalo, že hráli dost těch nových písniček, ale pak dali nejspíš jejich největší pecky jako jsou Komplikovaná nebo Ona je taká (ty si pamatuju dokonce i já). Úspěch měli obrovský a vytleskali jsme si dva přídavky. Při druhém řekli, že už fakt končí. To se ale divákům nelíbilo a tak nepřestávali tleskat ani když se v sále už rozsvítilo. Trvalo to tak deset minut a publikum pořád tleskalo, pískalo a skandovalo. Nakonec tedy kluci z Polemicu na pódium vystoupali i potřetí a zahráli ještě jednu písničku.
I když jsem původně ani neuvažoval o tom, že bych šel, nakonec jsem hodně rád, že se mi naskytla příležitost tam jít. O tohle bych nerad přišel.
hodnocení: 9/10
http://www.youtube.com/watch?v=NiyoY99ORbs
O to víc mě překvapili, když tu svoji dvouhodinovou show rozjeli. Z počátku to bylo poklidnější, ale když se publikum dostalo do varu, tak to opravdu stálo za to a k tanci jsem se nechal strhnout i já. Zapomněl jsem na všechny starosti a jen si užíval čistou radost z hudby.
Podle reakcí publika to vypadalo, že hráli dost těch nových písniček, ale pak dali nejspíš jejich největší pecky jako jsou Komplikovaná nebo Ona je taká (ty si pamatuju dokonce i já). Úspěch měli obrovský a vytleskali jsme si dva přídavky. Při druhém řekli, že už fakt končí. To se ale divákům nelíbilo a tak nepřestávali tleskat ani když se v sále už rozsvítilo. Trvalo to tak deset minut a publikum pořád tleskalo, pískalo a skandovalo. Nakonec tedy kluci z Polemicu na pódium vystoupali i potřetí a zahráli ještě jednu písničku.
I když jsem původně ani neuvažoval o tom, že bych šel, nakonec jsem hodně rád, že se mi naskytla příležitost tam jít. O tohle bych nerad přišel.
hodnocení: 9/10
http://www.youtube.com/watch?v=NiyoY99ORbs
Romeo a Julián
Jako každoročně, ani letos jsem si nenechal ujít divadelní představení pořádané na Fakultě informatiky. Je to tak trochu jiné divadlo, než na které je obyčejný divadelní divák zvyklý. Prostory fakulty neposkytují zázemí pro pořádné divadlo a tak se hraje v nouzových podmínkách přednáškové místnosti. Tomu je uzpůsobena i malá výprava – nenáročné kulisy a několik málo rekvizit.
Tento rok zde byla sehrán Romeo a Julián. Jak už název napovídá, jedná se o úpravu hry Romeo a Julie. Lehká úprava hry se mi líbila, působila celkem svižně a lehce, vtipné bylo i zasazení hry do brněnského prosředí (Královo Pole, Řečkovice).
Hra mě až na pár momentů bavila. Nudné a trochu zbytečné mi přišly pasáže s neskutečně dlouhými monology o snech a bylinách. Z počátku mi taky trochu vadilo, že Romea i Juliána hrály holky. Myslím, že kluci by to zvládli taky, včetně líbacích scén. Mohlo by to být dokonce ještě větší pozdvižení.
Co se týká hereckých výkonů, stále je vidět, že představení se účastní jak celkem ostřílení herci, tak i čistí amatéři. Hlavní role byly ztvárněny celkem přesvědčivě, nejlépe na mě působila chůva v podání Šárky Mattové, té tato role vyloženě sedla. Pokud bych měl hodnotit výkony ve vedlejších rolích, tak to bylo ještě ucházející, dokud nezačali mluvit. U některých byl mluvený projev opravdu tragický. S tím se ale u amatérského divadla musí počítat, takže mi to zas tolik nevadilo.
Jak už jsem vzpmínal na začátku, scéna a kulisy byly velmi jednoduché. O to víc mě překvapovalo, jak často se zhasínalo, aby se scéna změnila, i když se tam neměnilo téměř nic. Tyto pauzy tak docela narušovaly plynulost hry. Aspoň, že během nich byla pouštěna hudba, která byla podle mého víc než podařená. Zvlášť dobrá byla při závěrečný scéně, kdy Romeo a Julián umírají, tam měla opravdu sílu a perfektně podtrhovala atmosféru. V ten moment mi z toho až běhal mráz po zádech.
I když to může vypadat, že na letošní divadlo mám jen samou negativní kritiku, není to pravda. Píšu jen výčet věcí, které by se daly do příště zlepšit. Vím jak je náročné v amatérských podmínkách něco takového zrealizovat a snahu všech, kteří se na tom podíleli oceňuji a příští rok se půjdu rád podívat znovu.
hodnocení: 6/10
Tento rok zde byla sehrán Romeo a Julián. Jak už název napovídá, jedná se o úpravu hry Romeo a Julie. Lehká úprava hry se mi líbila, působila celkem svižně a lehce, vtipné bylo i zasazení hry do brněnského prosředí (Královo Pole, Řečkovice).
Hra mě až na pár momentů bavila. Nudné a trochu zbytečné mi přišly pasáže s neskutečně dlouhými monology o snech a bylinách. Z počátku mi taky trochu vadilo, že Romea i Juliána hrály holky. Myslím, že kluci by to zvládli taky, včetně líbacích scén. Mohlo by to být dokonce ještě větší pozdvižení.
Co se týká hereckých výkonů, stále je vidět, že představení se účastní jak celkem ostřílení herci, tak i čistí amatéři. Hlavní role byly ztvárněny celkem přesvědčivě, nejlépe na mě působila chůva v podání Šárky Mattové, té tato role vyloženě sedla. Pokud bych měl hodnotit výkony ve vedlejších rolích, tak to bylo ještě ucházející, dokud nezačali mluvit. U některých byl mluvený projev opravdu tragický. S tím se ale u amatérského divadla musí počítat, takže mi to zas tolik nevadilo.
Jak už jsem vzpmínal na začátku, scéna a kulisy byly velmi jednoduché. O to víc mě překvapovalo, jak často se zhasínalo, aby se scéna změnila, i když se tam neměnilo téměř nic. Tyto pauzy tak docela narušovaly plynulost hry. Aspoň, že během nich byla pouštěna hudba, která byla podle mého víc než podařená. Zvlášť dobrá byla při závěrečný scéně, kdy Romeo a Julián umírají, tam měla opravdu sílu a perfektně podtrhovala atmosféru. V ten moment mi z toho až běhal mráz po zádech.
I když to může vypadat, že na letošní divadlo mám jen samou negativní kritiku, není to pravda. Píšu jen výčet věcí, které by se daly do příště zlepšit. Vím jak je náročné v amatérských podmínkách něco takového zrealizovat a snahu všech, kteří se na tom podíleli oceňuji a příští rok se půjdu rád podívat znovu.
hodnocení: 6/10
Jelení loje a Střídmí klusáci v kulisách višní
Jelení loje
V krátké době byla tohle druhá ženská pěvecká kapela. Pětici zpěvaček tu sice doplňoval kytarista (z Klusáků) a příležitostný zpěvák, ale nejvíc práce odvedly stejně holky. V porovnání s Yellow sisters nezpívaly tak skvěle, přišlo mi, že občas jim to trošičku ujelo, ale jinak dobrý.
Oproti Yellow sisters sbíraly body zase jinde. Taky měly secvičené choreografie, taky měly téměř jednotné oblečení (černé, stylizované hezky do retra) ale jejich projev byl celkově živější, veselejší a o dost zábavnější. Z části to bylo repertoárem, z části taky tím, že měly z hudby větší radost, víc ji prožívaly a hlavně hodně dobře komunikovaly s publikem. Repertoár Lojů se skládal převážně ze svižných swingových a jazzových amerických písniček. Za všechny například Mr. Sandman nebo slavný Lollipop, který ovšem zpívat nechtěly, tak ho naschvál zazpívali otráveně a znuděně. Sranda to byla.
Střídmí klusáci v kulisách višní
O Klusácích jsem už jednou psal a ještě psát budu, takže jen ve zkratce. Zpěv stojí za houby a lepší už to nebude, hudba je skvělá a doufám, že horší to nebude. Nejvíc mě na nich baví to nadšení s jakým do každého koncertu jdou. A taky texty, tam je vidět, že Jakub Foll to se slovy umí.
A jinak doporučuju, jestli se někdy vyskytnete v Hradci Králové, tak si tam zajděte do AC klubu. Aspoň na pivo/čaj, kdyby tam nebyla zrovna žádná akce. To je kulturní zážitek sám o sobě. Takovej klub se už jen tak nevidí.
hodnocení: 9/10
http://www.myspace.com/jeleniloje
http://www.myspace.com/526322614
V krátké době byla tohle druhá ženská pěvecká kapela. Pětici zpěvaček tu sice doplňoval kytarista (z Klusáků) a příležitostný zpěvák, ale nejvíc práce odvedly stejně holky. V porovnání s Yellow sisters nezpívaly tak skvěle, přišlo mi, že občas jim to trošičku ujelo, ale jinak dobrý.
Oproti Yellow sisters sbíraly body zase jinde. Taky měly secvičené choreografie, taky měly téměř jednotné oblečení (černé, stylizované hezky do retra) ale jejich projev byl celkově živější, veselejší a o dost zábavnější. Z části to bylo repertoárem, z části taky tím, že měly z hudby větší radost, víc ji prožívaly a hlavně hodně dobře komunikovaly s publikem. Repertoár Lojů se skládal převážně ze svižných swingových a jazzových amerických písniček. Za všechny například Mr. Sandman nebo slavný Lollipop, který ovšem zpívat nechtěly, tak ho naschvál zazpívali otráveně a znuděně. Sranda to byla.
Střídmí klusáci v kulisách višní
O Klusácích jsem už jednou psal a ještě psát budu, takže jen ve zkratce. Zpěv stojí za houby a lepší už to nebude, hudba je skvělá a doufám, že horší to nebude. Nejvíc mě na nich baví to nadšení s jakým do každého koncertu jdou. A taky texty, tam je vidět, že Jakub Foll to se slovy umí.
A jinak doporučuju, jestli se někdy vyskytnete v Hradci Králové, tak si tam zajděte do AC klubu. Aspoň na pivo/čaj, kdyby tam nebyla zrovna žádná akce. To je kulturní zážitek sám o sobě. Takovej klub se už jen tak nevidí.
hodnocení: 9/10
http://www.myspace.com/jeleniloje
http://www.myspace.com/526322614
čtvrtek 29. dubna 2010
Yellow sisters
Dámská verze známějšího 4tetu. Taky jsou čtyři a taky zpívaj bez doprovodu jakýchkoli nástrojů. Byl jsem zvědavej, co předvedou.
Na pódium nakráčely v úplné tmě, byly vidět jen trošku a to jen kvůli tomu, že měly všechny dlouhé bílé šaty. Když začaly zpívat, na každou z nich začalo zhora svítit zelené světlo. Neosvětlené obličeje, stíny pod bradou a zelená barva z nich vytvářely tak trochu zombíky. Netrvalo to ale moc dlouho a za chvíli z nich díky normálnímu osvětlení byly čtyři vcelku hezký ženský. Nicméně se světly si tam pohrávali i nadále a většinou to dobře dokreslovalo atmosféru právě zpívaný písně.
Co se repertoáru týká, tak musim přiznat, že jsem toho moc neznal, spíš asi nic. To ale vůbec nevadilo, i tak jsem si to docela užil. Holky zpívaly fakt dobře. Navíc měly snad ke každý skladbě secvičenou jednoduchou choreografii, tak bylo i na co koukat. Zpěv maj sice výbornej, ale komunikace s publikem vázla. Hodně vázla. Byla to fakt bída, neřekly skoro nic a když už něco, tak nějaký interní vtípky, kterým se smály jen ony. No co, nešel jsem tam poslouchat řeči ale zpěv. A ten stál za to!
hodnocení: 7/10
http://www.yellowsisters.com/
Na pódium nakráčely v úplné tmě, byly vidět jen trošku a to jen kvůli tomu, že měly všechny dlouhé bílé šaty. Když začaly zpívat, na každou z nich začalo zhora svítit zelené světlo. Neosvětlené obličeje, stíny pod bradou a zelená barva z nich vytvářely tak trochu zombíky. Netrvalo to ale moc dlouho a za chvíli z nich díky normálnímu osvětlení byly čtyři vcelku hezký ženský. Nicméně se světly si tam pohrávali i nadále a většinou to dobře dokreslovalo atmosféru právě zpívaný písně.
Co se repertoáru týká, tak musim přiznat, že jsem toho moc neznal, spíš asi nic. To ale vůbec nevadilo, i tak jsem si to docela užil. Holky zpívaly fakt dobře. Navíc měly snad ke každý skladbě secvičenou jednoduchou choreografii, tak bylo i na co koukat. Zpěv maj sice výbornej, ale komunikace s publikem vázla. Hodně vázla. Byla to fakt bída, neřekly skoro nic a když už něco, tak nějaký interní vtípky, kterým se smály jen ony. No co, nešel jsem tam poslouchat řeči ale zpěv. A ten stál za to!
hodnocení: 7/10
http://www.yellowsisters.com/
České moře
České moře bylo nejvíc divný a nepochopitelný divadlo, jaký jsem kdy viděl. Ani se mi o tom nechce psát, dávám jen odkaz na Zuzejkovu recenzi, která to docela dobře shrnula.
Těšil jsem se na Aleše Juchelku v hlavní roli, ale pravda je taková, že nedostal moc prostoru, část představení jen tak proležel jako mrtvý a ve zbytku nijak neexceloval.
Jen potvrzuju, že vrcholem byl opravdu Michael Jackson, který se za doprovodu písně They don't care about us (má oblíbená od něj) objevil na scéně na obří labuti, vytvořené z bílého Trabantu. Bylo to velkolepé! V tenhle okamžik měla celá hra skončit a odcházel bych snad i spokojenej.
To jsem vlastně odcházel i tak, protože následnej koncert Meteoru by zvednul náladu snad každýmu. Parádní zábava, největší retrohity, twist, ploužák, zkrátka všechno, co k dobrý zábavě patří.
hodnocení: České moře: 3/10, Meteor: 9/10
Těšil jsem se na Aleše Juchelku v hlavní roli, ale pravda je taková, že nedostal moc prostoru, část představení jen tak proležel jako mrtvý a ve zbytku nijak neexceloval.
Jen potvrzuju, že vrcholem byl opravdu Michael Jackson, který se za doprovodu písně They don't care about us (má oblíbená od něj) objevil na scéně na obří labuti, vytvořené z bílého Trabantu. Bylo to velkolepé! V tenhle okamžik měla celá hra skončit a odcházel bych snad i spokojenej.
To jsem vlastně odcházel i tak, protože následnej koncert Meteoru by zvednul náladu snad každýmu. Parádní zábava, největší retrohity, twist, ploužák, zkrátka všechno, co k dobrý zábavě patří.
hodnocení: České moře: 3/10, Meteor: 9/10
Traband & Poletíme
Traband křtil desku. Událost tak veliká, že jsem kvůli tomu nešel na Ubohou Rusalku bledou, na kterou jsem měl už lístky a všichni (minimálně Zuzejk a Efi) ji jen vychvalují. Traband je pro mě poslední dobou srdeční záležitost, tak nešlo nechat si to ujít.
Hráli převážně písničky z novýho alba, zahráli snad všechny kromě jedný. A protože jsem je měl už docela dost naposlouchaný, parádně jsem si to užil. Strhlo mě to tak, že i když jsem v tý době v hlavě docela solidní guláš, dokázal jsem na všechno zapomenout a jen se nechat unášet hudbou někam mimo tenhle svět, kde mi bylo hezky. Na konec zahráli jako už tradičně i osvědčený starý "hity" jako je Lano, Krasojezdkyně nebo Sáro!
Po nich pak přišli na scénu brněnští Poletíme?, kteří dokázali diváky svými jednoduchými, ale chytlavými a hlavně rychlými písněmi pořádně rozdovádět. Zazněly jak staré známé, tak i ty neznámé, které se objeví na připravovaném albu.
hodnocení: Traband 10/10, Poletíme? 8/10
Hráli převážně písničky z novýho alba, zahráli snad všechny kromě jedný. A protože jsem je měl už docela dost naposlouchaný, parádně jsem si to užil. Strhlo mě to tak, že i když jsem v tý době v hlavě docela solidní guláš, dokázal jsem na všechno zapomenout a jen se nechat unášet hudbou někam mimo tenhle svět, kde mi bylo hezky. Na konec zahráli jako už tradičně i osvědčený starý "hity" jako je Lano, Krasojezdkyně nebo Sáro!
Po nich pak přišli na scénu brněnští Poletíme?, kteří dokázali diváky svými jednoduchými, ale chytlavými a hlavně rychlými písněmi pořádně rozdovádět. Zazněly jak staré známé, tak i ty neznámé, které se objeví na připravovaném albu.
hodnocení: Traband 10/10, Poletíme? 8/10
úterý 13. dubna 2010
Urband
Už dlouho se mi tohle trio naživo vyhýbalo, ale teď jsem ho dostihnul. Tři obyčejní chlapíci, tři obyčejné nástroje a spousta neobyčejné muziky. Jestli se dobře pamatuju, tak oni sami svoji hubdu nazývají pouliční šraml a myslim, že je to docela vystihuje. Sami koncertujou docela zřídka, spíš stojí na ulici a hrají lidem pro radost.
Tihle kluci dokážou na kytaru, basu a housle zahrát snad cokoli. Nejspíš nemají žádnou svoji písničku, ale velmi osobitým způsobem předělávají všechno od Mackieho Messera přes Ódu na radost až po ruskou 5'nizzu. A předělávají moc dobře, má to drajv a šťávu. Nebyla písnička, u který bych se nudil. Většinu z nich mají dost rychlou (taky pár lidí roztančili, i když tam nebyl žádný parket), ale třeba takový Mackie Messer v reggae úpravě měl taky něco do sebe.
Co mě na nich překvapilo nejvíc, byl ale zpěv. U mikrofonu se postupně vystřídali všichni, ale přece jen měli jedhoho hlavního zpěváka. Byl to ten největší střízlík, ale hlas měl jako zvon a pusu jak vrata. Když ji poprvé otevřel, nevěřil jsem vlastním očím ani uším. Zpíval s obrovským nasazením a vůbec bych se nedivil, kdyby pár dní po vystoupení nemohl pořádně mluvit.
hodnocení: 9/10
Tihle kluci dokážou na kytaru, basu a housle zahrát snad cokoli. Nejspíš nemají žádnou svoji písničku, ale velmi osobitým způsobem předělávají všechno od Mackieho Messera přes Ódu na radost až po ruskou 5'nizzu. A předělávají moc dobře, má to drajv a šťávu. Nebyla písnička, u který bych se nudil. Většinu z nich mají dost rychlou (taky pár lidí roztančili, i když tam nebyl žádný parket), ale třeba takový Mackie Messer v reggae úpravě měl taky něco do sebe.
Co mě na nich překvapilo nejvíc, byl ale zpěv. U mikrofonu se postupně vystřídali všichni, ale přece jen měli jedhoho hlavního zpěváka. Byl to ten největší střízlík, ale hlas měl jako zvon a pusu jak vrata. Když ji poprvé otevřel, nevěřil jsem vlastním očím ani uším. Zpíval s obrovským nasazením a vůbec bych se nedivil, kdyby pár dní po vystoupení nemohl pořádně mluvit.
hodnocení: 9/10
Hvězdy na vrbě
Divadlo na Fidlovačce uvedlo nový muzikál Hvězdy na vrbě a ke mně se shodou okolností dostaly lístky (tímto ještě jednou děkuju), proto jsem neváhal a šel se na to podívat.
Příběh se odehrává v 60. letech a pojednává o tom, jak středoškolačky nacvičují vystoupení, které se má konat při příležitosti návštěvy sovětského generála. Děvčata by ráda zpívala americké písničky, to se ale nelíbí soudruhům v komisi, která to celé schvaluje. Tak se tam tak dohadují a občas z toho vznikne nějaká komická situace. Kromě toho se tam taky odvíjí jeden milostný příběh.
Scéna byla vcelku dobrá, kostýmy výborné a herecké a hlavně pěvecké výkony taky. Co mě na celém představení bavilo nejvíc, byla živá hudba. Ta tomu dávala úplně jiný náboj. Zazněly největší české i zahraniční hity z 60. let, takže jsem si chvílema připadal jak ve Starcích na chmelu a chvílema jak ve Forrestu Gumpovi.
Velmi milé překvapení diváky čekalo o přestávce, kdy jim bylo doporučeno, aby šli do foyer, že se tam bude něco konat. A taky že konalo! Byl tam připravený vítací výbor a do divadla vstoupil velmi družný sovětský generál, který právě přijel. Olíbal tam nejen několik hereček, ale i dam z publika. Prostě zábava, všichni kolem se notně nasmáli. Dobrej nápad, jak vyplnit přestávku a posunout děj o něco dál.
hodnocení: 8/10
http://www.fidlovacka.cz/repertoar_hvezdy_na_vrbe.php3
Příběh se odehrává v 60. letech a pojednává o tom, jak středoškolačky nacvičují vystoupení, které se má konat při příležitosti návštěvy sovětského generála. Děvčata by ráda zpívala americké písničky, to se ale nelíbí soudruhům v komisi, která to celé schvaluje. Tak se tam tak dohadují a občas z toho vznikne nějaká komická situace. Kromě toho se tam taky odvíjí jeden milostný příběh.
Scéna byla vcelku dobrá, kostýmy výborné a herecké a hlavně pěvecké výkony taky. Co mě na celém představení bavilo nejvíc, byla živá hudba. Ta tomu dávala úplně jiný náboj. Zazněly největší české i zahraniční hity z 60. let, takže jsem si chvílema připadal jak ve Starcích na chmelu a chvílema jak ve Forrestu Gumpovi.
Velmi milé překvapení diváky čekalo o přestávce, kdy jim bylo doporučeno, aby šli do foyer, že se tam bude něco konat. A taky že konalo! Byl tam připravený vítací výbor a do divadla vstoupil velmi družný sovětský generál, který právě přijel. Olíbal tam nejen několik hereček, ale i dam z publika. Prostě zábava, všichni kolem se notně nasmáli. Dobrej nápad, jak vyplnit přestávku a posunout děj o něco dál.
hodnocení: 8/10
http://www.fidlovacka.cz/repertoar_hvezdy_na_vrbe.php3
Návštěvníci aneb ko(s)mický komix
Na tohle představení jsem chtěl jít do Husy už dávno, protože Jirkové Jelínek a Kniha spolu s Marií Jansovou jsou zárukou kvality a dobré zábavy. Koupit lísky mě ale donutila až derniéra téhle hry.
Tento sci-fi příběh pojednával o tom, že Země měla být za pár minut zničena, kvůli tomu, že stojí v cestě nějaké mezihvězdné flotile jiné civilizace. Dva zástupci této civilizace navštíví Zemi, aby vybrali jednoho jedince, kterého zachrání. Ten pak cestuje vesmírem a vybírá, na které planetě by mohl zůstat. Dokonce jsem se v příběhu neztratil, což se mi u Jelínkových her docela stává.
Příběh ovšem nebyl tak důležitý. Důležitý byly vodopády vtipů, gagů, slovních hříček a improvizací, tak jak to Jirka Jelínek umí. Někdy toho bylo najednou tak moc, že to diváci vůbec neměli šanci stíhat. Sám jsem se přistihl, že raději přemýšlím o tom, co měl ten vtípek nebo narážka znamenat, místo toho, abych sledoval další průběh hry.
O hudební doprovod se postarali DVA, kteří ovšem nebyli přítomni a tak je pouštěli jen reprodukovaně. Docela škoda, rád bych je viděl znova naživo, ale i tak byla hudba dobrá a k celému rázu hry dobře sedla.
hodnocení: 9/10
Tento sci-fi příběh pojednával o tom, že Země měla být za pár minut zničena, kvůli tomu, že stojí v cestě nějaké mezihvězdné flotile jiné civilizace. Dva zástupci této civilizace navštíví Zemi, aby vybrali jednoho jedince, kterého zachrání. Ten pak cestuje vesmírem a vybírá, na které planetě by mohl zůstat. Dokonce jsem se v příběhu neztratil, což se mi u Jelínkových her docela stává.
Příběh ovšem nebyl tak důležitý. Důležitý byly vodopády vtipů, gagů, slovních hříček a improvizací, tak jak to Jirka Jelínek umí. Někdy toho bylo najednou tak moc, že to diváci vůbec neměli šanci stíhat. Sám jsem se přistihl, že raději přemýšlím o tom, co měl ten vtípek nebo narážka znamenat, místo toho, abych sledoval další průběh hry.
O hudební doprovod se postarali DVA, kteří ovšem nebyli přítomni a tak je pouštěli jen reprodukovaně. Docela škoda, rád bych je viděl znova naživo, ale i tak byla hudba dobrá a k celému rázu hry dobře sedla.
hodnocení: 9/10
Naši furianti
Byl jsem poprvé v Národním divadle a byl jsem nadšen. Poprvé jsem viděl tuhle klasiku od Ladislava Stroupežnického a taky jsem byl nadšen. Nevim, jestli to bylo tou hrou, nebo obsazením a hereckými výkony, ale vážně se mi to líbilo a ani chvíli jsem se nenudil.
Děj hry tu popisovat nebudu, ten asi většina aspoň trochu zná. Jedná se o poměrně jednoduchou zápletku s předvídatelným koncem a spoustou komických situací, z nichž je většina taky docela dobře předvídatelná, to ale nic nemění na jejich vtipnosti. Výprava byla velkolepá, kulisy skvělé, hodně komparzu, takže na celém jevišti se pořád něco dělo. Jediné, co mi trochu vadilo, byly docela dlouhé pauzy během přestavování scény za zataženou oponou. Během většiny z nich aspoň zůstali před oponou dva herci a bavili publikum komickými vložkami.
Herecké obsazení nemělo chybu. Na jevišti se objevili David Prachař, Miroslav Donutil, Taťjana Medvecká, Jan Dolanský, Jiří Štěpnička a další známé osobnosti. A musim říct, že ne nadarmo hrají v Národním divadle. Jejich výkony byly parádní, hráli s velkým nasazením a zkrátka to nemělo chybu.
Můj první zážitek s Národním divadlem se vyvedl na výbornou a těšim až se tam podívám znova.
hodnocení: 9/10
Děj hry tu popisovat nebudu, ten asi většina aspoň trochu zná. Jedná se o poměrně jednoduchou zápletku s předvídatelným koncem a spoustou komických situací, z nichž je většina taky docela dobře předvídatelná, to ale nic nemění na jejich vtipnosti. Výprava byla velkolepá, kulisy skvělé, hodně komparzu, takže na celém jevišti se pořád něco dělo. Jediné, co mi trochu vadilo, byly docela dlouhé pauzy během přestavování scény za zataženou oponou. Během většiny z nich aspoň zůstali před oponou dva herci a bavili publikum komickými vložkami.
Herecké obsazení nemělo chybu. Na jevišti se objevili David Prachař, Miroslav Donutil, Taťjana Medvecká, Jan Dolanský, Jiří Štěpnička a další známé osobnosti. A musim říct, že ne nadarmo hrají v Národním divadle. Jejich výkony byly parádní, hráli s velkým nasazením a zkrátka to nemělo chybu.
Můj první zážitek s Národním divadlem se vyvedl na výbornou a těšim až se tam podívám znova.
hodnocení: 9/10
pondělí 15. března 2010
Svět podle Fagi - zážitek zapráskaně dobrýho charakteru
Tento semestr jsem poprvé zavítal na divadlo na FSS a myslím, že lepší už to letos nebude. Své umění tam totiž přišlo předvést mé oblíbené divadlo DNO, tedy dva jeho členové - Jiří Jelínek a Michal Dalecký. Společně divákům předvedli jejich novou komiksovou hrdinku Fagi. Je to třináctiletá holčička, která ale přemýšlí trochu jinak, než její vrstevníci a hlavně má spoustu problémů.
Během asi hodiny a půl stihli sehrát několik krátkých scének ze života Fagi, které prokládali písničkama, videoprojekcema a vůbec dalšíma legráckama, vtípkama a především slovníma hříčkama. Na ty je přeborník především Jiří Jelínek, který hodně improvizoval a velmi pohotově a trefně reagoval na aktuální dění. Kolikrát tím Michala dost zaskočil, ten se ale nedal zahanbit a většinou z toho ještě docela vtipně vybruslil. Co ale zvládal bravurně, byl zpěv a především hra na kytaru.
Je Fagi
Pro ty, kteří by chtěli malou Fagi poznat víc, přikládám ještě odkaz na její facebookvý profil: http://www.facebook.com/#!/profile.php?id=100000647762997
hodnocení: 9/10
Během asi hodiny a půl stihli sehrát několik krátkých scének ze života Fagi, které prokládali písničkama, videoprojekcema a vůbec dalšíma legráckama, vtípkama a především slovníma hříčkama. Na ty je přeborník především Jiří Jelínek, který hodně improvizoval a velmi pohotově a trefně reagoval na aktuální dění. Kolikrát tím Michala dost zaskočil, ten se ale nedal zahanbit a většinou z toho ještě docela vtipně vybruslil. Co ale zvládal bravurně, byl zpěv a především hra na kytaru.
Pro ty, kteří by chtěli malou Fagi poznat víc, přikládám ještě odkaz na její facebookvý profil: http://www.facebook.com/#!/profile.php?id=100000647762997
hodnocení: 9/10
Dean Spanley
Na nedávno proběhlém festivalu Cinema Mundi jsem mimo jiné zhlédl novozélandský film Dean Spanley. Jedná se o vcelku odpočinkový, velmi milý, lehce dojemný a docela dost vtipný snímek.
Hlavními ingrediencemi téhle lahůdky jsou vztah otce a syna, psa a jeho pána, reinkarnace a tokajské. To vše je výtečně namícháno dohromady, okořeněné suchým sarkasmem otce a jako třešnička na dortu jsou hereckými výkony a povedené obrazové zpracování.
Tenhle film mě zkrátka dokázal bavit od začátku do konce a těšil jsem se na každou další scénu.
hodnocení: 9/10
http://www.csfd.cz/film/244059-dean-spanley/
Hlavními ingrediencemi téhle lahůdky jsou vztah otce a syna, psa a jeho pána, reinkarnace a tokajské. To vše je výtečně namícháno dohromady, okořeněné suchým sarkasmem otce a jako třešnička na dortu jsou hereckými výkony a povedené obrazové zpracování.
Tenhle film mě zkrátka dokázal bavit od začátku do konce a těšil jsem se na každou další scénu.
hodnocení: 9/10
http://www.csfd.cz/film/244059-dean-spanley/
pondělí 1. března 2010
Švihadlo - zážitek ohlušujícího charakteru
Mr. Cocoman & The Solid Vibes
Jako předkapela se na podiu se objevila jako první tahle parta. Solid Vibes hrají solidní ragga a Mr. Cocoman, bývalý zpěvák skupiny Vokokos, tomu všemu nasazuje korunu. Sice moc nemám rád jeho projev, protlačování jeho názorů, styl jeho komunikace s publikem, ale když zpívá, tak je zkrátka dobrej. A zpěv tady šlo především. Na rozjezd před Švihadlem víc než dobrý, jen to bylo hodně, ale fakt hodně nahlas.
Švihadlo
O Švihadlu se právem říká, že je to legenda české reggae scény. Už před rokem mě o tom přesvědčili a letos mě v tom jen utvrdili. Jsou vážně dobří. Tentokrát byli snad ještě lepší než minule. Možná je to tím, že přibyly dvě vokalistky, který to hezky podkreslovaly a navíc měly dobře secvičenou choreografii, tak bylo i na co koukat. Nehledě na to, že jedna z nich byla dost pěkná.
Po hudební stránce nemám co vytknout a nazvučený to bylo oproti Cocomanovi dobře. Jejich písničky moc neznám, ale prý hráli hodně nových. Vůbec to nevadilo, i ty nový jsou dobrý. V první půlce koncertu hráli na rozjezd spíš pomalejší kusy, pak to ale rozbalili, zrychlili a konečně jsem si to začal pořádně užívat a užíval si to až do konce.
hodnocení: 7/10
Jako předkapela se na podiu se objevila jako první tahle parta. Solid Vibes hrají solidní ragga a Mr. Cocoman, bývalý zpěvák skupiny Vokokos, tomu všemu nasazuje korunu. Sice moc nemám rád jeho projev, protlačování jeho názorů, styl jeho komunikace s publikem, ale když zpívá, tak je zkrátka dobrej. A zpěv tady šlo především. Na rozjezd před Švihadlem víc než dobrý, jen to bylo hodně, ale fakt hodně nahlas.
Švihadlo
O Švihadlu se právem říká, že je to legenda české reggae scény. Už před rokem mě o tom přesvědčili a letos mě v tom jen utvrdili. Jsou vážně dobří. Tentokrát byli snad ještě lepší než minule. Možná je to tím, že přibyly dvě vokalistky, který to hezky podkreslovaly a navíc měly dobře secvičenou choreografii, tak bylo i na co koukat. Nehledě na to, že jedna z nich byla dost pěkná.
Po hudební stránce nemám co vytknout a nazvučený to bylo oproti Cocomanovi dobře. Jejich písničky moc neznám, ale prý hráli hodně nových. Vůbec to nevadilo, i ty nový jsou dobrý. V první půlce koncertu hráli na rozjezd spíš pomalejší kusy, pak to ale rozbalili, zrychlili a konečně jsem si to začal pořádně užívat a užíval si to až do konce.
hodnocení: 7/10
Židovka aneb Žonglování se životem
Žonglování je mi blízké a tak jsem si nemohl nechat ujít další představení pohybového divadla Kufr.
Jedná se o příběh dívky, která je transportována do koncentračního tábora. Z této situace uniká se svou panenkou do snového světa, ve kterém se snaží najít svobodu a spolu, hrají si s míčky a žonglují spolu. Je až neuvěřitelné, jak se dá pomocí několika málo rekvizit a hlavně téměř beze slov vyprávět více než hodinový příběh.
Herecké výkony obou představitelek byly přesvědčivé, hudební doprovod, který obstarávala Dáša (jedna z nich) a ještě jeden chlapík, hrající na klarinet a flétnu, byl výborný. Několikrát bylo představení dokonce doplněno projekcí dobových fotek a zvuků. Moc zajímavé.
Z pohledu žongléra to musim taky pochválit. Míčky jim téměř nepadaly a ukázaly s nimi různé triky a techniky žonglování. Nechybělo přebírání, žonglování odrazem a posílání míčků po šikmé ploše. Poprvé jsem tu dokonce viděl synchronní žonglování ve tmě s osvětlenými míčky a to mě teda dostalo. Jen mi tu chybělo víc pomůcek, třeba kužely nebo kruhy.
http://www.divadlokufr.net/zidovka/
hodnocení: 8/10
Jedná se o příběh dívky, která je transportována do koncentračního tábora. Z této situace uniká se svou panenkou do snového světa, ve kterém se snaží najít svobodu a spolu, hrají si s míčky a žonglují spolu. Je až neuvěřitelné, jak se dá pomocí několika málo rekvizit a hlavně téměř beze slov vyprávět více než hodinový příběh.
Herecké výkony obou představitelek byly přesvědčivé, hudební doprovod, který obstarávala Dáša (jedna z nich) a ještě jeden chlapík, hrající na klarinet a flétnu, byl výborný. Několikrát bylo představení dokonce doplněno projekcí dobových fotek a zvuků. Moc zajímavé.
Z pohledu žongléra to musim taky pochválit. Míčky jim téměř nepadaly a ukázaly s nimi různé triky a techniky žonglování. Nechybělo přebírání, žonglování odrazem a posílání míčků po šikmé ploše. Poprvé jsem tu dokonce viděl synchronní žonglování ve tmě s osvětlenými míčky a to mě teda dostalo. Jen mi tu chybělo víc pomůcek, třeba kužely nebo kruhy.
http://www.divadlokufr.net/zidovka/
hodnocení: 8/10
čtvrtek 25. února 2010
Ještěři
Druhá komedie, kterou jsem v rámci GRAND Festivalu smíchu navštívil, byli Ještěři, které do Pardubic přivezlo Klicperovo divadlo.
Bratři Klenotičové byli už od mala gauneři a nyní pracují "na šikmé ploše", jak sami říkají. Ale jako jediní ze třídy něco dokázali, mají peníze i respekt. Všichni ostatní spolužáci jsou nuly, břídilové, smolaři a nicky.
"Bratři Klenotičové milují cestování letadlem.
Je to pro ně jediný způsob, jak se dostat do nebe."
Jeden z bratrů, pan Červený, ovšem umírá na rakovinu a tak se mu jeho bratr, pan Zelený, snaží splnit jeho přání - se spolužáky nazkoušet divadelní hru podle Cesty do pravěku, oblíbeného filmu pana Červeného. Když už to vypadá, že se jim to povede, nastává zvrat a hra končí vcelku tragicky, i když docela smířlivě.
"Žít s tebou je těžký jako tahat piáno z rybníka."
I když to bylo na festivalu smíchu, nebyla to žádná řachavá komedie, u který by se člověk smál od začátku až do konce. Objevovaly se tam spíš jen občasný vtípky. Co na mě ale působilo vtipně (nebo spíš dost úsměvně), bylo muzikálový pojetí celý hry. Tady byl moc pěknej kontrast hezký choreografie, výborný hudby svádící k tomu, že jsou ty lidi úspěšný, a jejich otrhanejch kostýmů a textů o tom, jaký jsou to trosky, že nemaj práci a podobně.
"Jsem prase, který se nezalekne porážky."
Co musim hodně pochválit, je povedená hudba. Bavily mě snad všechny písničky, kromě jedný. Další věc, která stojí za zmínku, jsou kulisy a kostýmy. Ty byly opravdu výpravné a do detailů propracované, přesně tak, jak si bratři Klenotičové ve svém divadle představovali.
V poslední řadě musim říct, že bylo příjemné po několika letech vidět znova Klicperovo divadlo s jejich starými i novými herci. Jejich hry byly vždycky netradičně zpracované, používali kouřové a světelné efekty a jsem rád, že se nezměnili a v tomhle pokračujou i nadále.
hodnocení: 8/10
Bratři Klenotičové byli už od mala gauneři a nyní pracují "na šikmé ploše", jak sami říkají. Ale jako jediní ze třídy něco dokázali, mají peníze i respekt. Všichni ostatní spolužáci jsou nuly, břídilové, smolaři a nicky.
Je to pro ně jediný způsob, jak se dostat do nebe."
Jeden z bratrů, pan Červený, ovšem umírá na rakovinu a tak se mu jeho bratr, pan Zelený, snaží splnit jeho přání - se spolužáky nazkoušet divadelní hru podle Cesty do pravěku, oblíbeného filmu pana Červeného. Když už to vypadá, že se jim to povede, nastává zvrat a hra končí vcelku tragicky, i když docela smířlivě.
I když to bylo na festivalu smíchu, nebyla to žádná řachavá komedie, u který by se člověk smál od začátku až do konce. Objevovaly se tam spíš jen občasný vtípky. Co na mě ale působilo vtipně (nebo spíš dost úsměvně), bylo muzikálový pojetí celý hry. Tady byl moc pěknej kontrast hezký choreografie, výborný hudby svádící k tomu, že jsou ty lidi úspěšný, a jejich otrhanejch kostýmů a textů o tom, jaký jsou to trosky, že nemaj práci a podobně.
Co musim hodně pochválit, je povedená hudba. Bavily mě snad všechny písničky, kromě jedný. Další věc, která stojí za zmínku, jsou kulisy a kostýmy. Ty byly opravdu výpravné a do detailů propracované, přesně tak, jak si bratři Klenotičové ve svém divadle představovali.
V poslední řadě musim říct, že bylo příjemné po několika letech vidět znova Klicperovo divadlo s jejich starými i novými herci. Jejich hry byly vždycky netradičně zpracované, používali kouřové a světelné efekty a jsem rád, že se nezměnili a v tomhle pokračujou i nadále.
hodnocení: 8/10
Kdo je tady ředitel?
V Pardubickém divadle každoročně probíhá GRAND Festival smíchu. Nejinak tomu bylo ani letos, kdy se uskutečnil už jeho 10. ročník. Jako první se přijelo předvést Švandovo divadlo na Smíchově s komedií Kdo je tady ředitel?
Hra se odehrává v prostředí dánské počítačové firmy, jejíž ředitel a majitel před svými zaměstnanci 10 let tajil, že je ředitel a majitel. Namlouval jim, že ředitel je v Americe a tak všechny nepopulární rozhodnutí mohl házet na něj. Problém nastává, když chce firmu prodat a potřebuje podpis ředitele. Domluví se s divadelním hercem, který má na týden ředitele hrát a smlouvu podepsat. Všechno se ale zamotává, proplétá, rozplétá a znova zamotává. Falešný ředitel začíná soucítit se zaměstnanci a smlouvu nechce podepsat. Když už to vypadá, že bude muset podepsat, nastává zvrat a hned po něm další, takže příběh končí naprosto nečekaně.
Komedie to byla vskutku povedená, náramně jsem se bavil celou dobu. Nebylo tam snad jediný místo, který by mě nudilo. Dál se mi dost líbily dobře vyřešený kulisy, který za běhu přestavovali a měnili tak jednotlivá prostředí ve firmě. No a to nejlepší nakonec. Herecký výkon Michala Dlouhého (falešný ředitel) byl strhující. Dal do toho všechno a snad i něco navíc. O jeho skvělém výkonu svědčí i to, že získal cenu za nejlepší mužský výkon festivalu. Jediný, co si mohl odpustit byl jeho obnaženej zadek, ale to zas určitě ocenila dámská část publika.
Celkově je to pro mě asi nejlepší komedie, co jsem v poslední době viděl, takže můžu jen doporučit.
hodnocení: 9/10
Hra se odehrává v prostředí dánské počítačové firmy, jejíž ředitel a majitel před svými zaměstnanci 10 let tajil, že je ředitel a majitel. Namlouval jim, že ředitel je v Americe a tak všechny nepopulární rozhodnutí mohl házet na něj. Problém nastává, když chce firmu prodat a potřebuje podpis ředitele. Domluví se s divadelním hercem, který má na týden ředitele hrát a smlouvu podepsat. Všechno se ale zamotává, proplétá, rozplétá a znova zamotává. Falešný ředitel začíná soucítit se zaměstnanci a smlouvu nechce podepsat. Když už to vypadá, že bude muset podepsat, nastává zvrat a hned po něm další, takže příběh končí naprosto nečekaně.
Komedie to byla vskutku povedená, náramně jsem se bavil celou dobu. Nebylo tam snad jediný místo, který by mě nudilo. Dál se mi dost líbily dobře vyřešený kulisy, který za běhu přestavovali a měnili tak jednotlivá prostředí ve firmě. No a to nejlepší nakonec. Herecký výkon Michala Dlouhého (falešný ředitel) byl strhující. Dal do toho všechno a snad i něco navíc. O jeho skvělém výkonu svědčí i to, že získal cenu za nejlepší mužský výkon festivalu. Jediný, co si mohl odpustit byl jeho obnaženej zadek, ale to zas určitě ocenila dámská část publika.
Celkově je to pro mě asi nejlepší komedie, co jsem v poslední době viděl, takže můžu jen doporučit.
hodnocení: 9/10
středa 17. února 2010
Můj krásný svět (zatímco v televizi běží Tři sestry od Čechova)
Lístky na tohle představení divadla Husa na provázku jsem vyhrál, a tak jsem se na něj s velkým očekáváním vypravil.
Ve hře se objeví jen pět postav, tři důchodkyně, dál baletka, která je na scéně skoro celou dobu a bere na sebe roli vypravěčky a průvodkyně dějem. Poslední postavou je chlapík v obleku, který je tam tak nějak pro všechno (hraje třeba televizi).
Děj je začíná prostě, kamarádky penzistky se sejdou v bytě jedné z nich a začínají se bavit. Na začátku je tam lehce parodována senilita, kdy se sice navzájem poslouchají, ale vůbec dál nerozvíjejí rozhovor, ale každá si vždycky začne mluvit o tom svém. Působilo to docela úsměvně. Pohoštění starými tyčinkami a nechutnou šťávou z meruněk byl ale první hřebíček do rakve dobré atmosféry. Přituhovat začalo, když se hostitelka jala svým kamarádkám předvádět, co všechno si ve výhodných akcích koupila (Všechny divy světa, 1. díl, kolekce CD i když nemá přehrávač...). To je v souvislosti s mizerným pohoštěním akorát ještě víc rozzlobilo a hostitelka na otázku, kde na to všechno bere s klidem odpovídá, že zanedlouho vyhraje hlavní výhru v nějaké soutěži a pokračuje v předvádění dalších a dalších věci. Atmosféra houstne, až se to pak zvrhává v hysterické ničení jejích nakoupených krámů. V závěru přijde zvrat, kdy se divák dovídá, jak je to s placením všech těch věcí.
Celé to bylo pojaté poměrně dost alternativně a experimentálně a celou hru doprovázely emotivně hodně působící zvuky a hudba, na můj vkus to bylo ale až moc hlasité. Experimentální pojetí podtrhovalo i symbolické pojetí téměř všeho, co se ve hře vyskytovalo. Nejlépe to bylo vidět na věcech, které hostitelka předváděla. Všechny byly totiž znázorněny pouze různým množstvím a velikostí bílých figurek baletek.
Herecké výkony všech byly dobré, jen hostitelka byla naprosto skvělá. Výborně vystihla stařecké pohyby, výrazy ve tváři, pomalou šouravou chůzi, držení těla a vlastně úplně všechno. Už jen kvůli tomu stojí za to na tuhle hru jít.
hodnocení: 7/10
Ve hře se objeví jen pět postav, tři důchodkyně, dál baletka, která je na scéně skoro celou dobu a bere na sebe roli vypravěčky a průvodkyně dějem. Poslední postavou je chlapík v obleku, který je tam tak nějak pro všechno (hraje třeba televizi).
Děj je začíná prostě, kamarádky penzistky se sejdou v bytě jedné z nich a začínají se bavit. Na začátku je tam lehce parodována senilita, kdy se sice navzájem poslouchají, ale vůbec dál nerozvíjejí rozhovor, ale každá si vždycky začne mluvit o tom svém. Působilo to docela úsměvně. Pohoštění starými tyčinkami a nechutnou šťávou z meruněk byl ale první hřebíček do rakve dobré atmosféry. Přituhovat začalo, když se hostitelka jala svým kamarádkám předvádět, co všechno si ve výhodných akcích koupila (Všechny divy světa, 1. díl, kolekce CD i když nemá přehrávač...). To je v souvislosti s mizerným pohoštěním akorát ještě víc rozzlobilo a hostitelka na otázku, kde na to všechno bere s klidem odpovídá, že zanedlouho vyhraje hlavní výhru v nějaké soutěži a pokračuje v předvádění dalších a dalších věci. Atmosféra houstne, až se to pak zvrhává v hysterické ničení jejích nakoupených krámů. V závěru přijde zvrat, kdy se divák dovídá, jak je to s placením všech těch věcí.
Celé to bylo pojaté poměrně dost alternativně a experimentálně a celou hru doprovázely emotivně hodně působící zvuky a hudba, na můj vkus to bylo ale až moc hlasité. Experimentální pojetí podtrhovalo i symbolické pojetí téměř všeho, co se ve hře vyskytovalo. Nejlépe to bylo vidět na věcech, které hostitelka předváděla. Všechny byly totiž znázorněny pouze různým množstvím a velikostí bílých figurek baletek.
Herecké výkony všech byly dobré, jen hostitelka byla naprosto skvělá. Výborně vystihla stařecké pohyby, výrazy ve tváři, pomalou šouravou chůzi, držení těla a vlastně úplně všechno. Už jen kvůli tomu stojí za to na tuhle hru jít.
hodnocení: 7/10
Brouk v hlavě
Východočeské divadlo v Pardubicích nastudovalo tuhle známou komedii. Ačkoli je hodně známá, já ji nikdy neviděl celou a nevěděl jsem, jak se tam kdo za koho zaměňuje a jak to celý dopadne. Takže jsem na tuhle hru rád zašel.
Jedná se o takovou tu klasickou trochu bláznivou komedii, kdy se tam řešej různý spletitý vztahy, lidi se tam zaměňujou a z toho vznikaj různý komický situace. Tady to je navíc vyšperkovaný tím, že jedný postavě chybí patro a může tak vyslovovat jen samohlásky. Ten herec to zahrál fakt výborně, nebylo mu rozumět vůbec nic.
Jinak všechno (herecký výkony, scéna, hudební doprovod) bylo takový průměrný, neurazí, ale ani nenadchne. Zkrátka normál. Jedinej kdo vybočoval, byl představitel nějakýho temperamentního Španěla, nebo čeho. Ten to zahrál skvěle!
Celkově mě to bavilo a dokonce i dobře pobavilo, můžu jen doporučit. A asi nejen v pardubickym divadle, ale i jinde, protože tahle hra je taková klasika, že to snad nejde udělat tak, aby to člověka aspoň trochu nepobavilo.
hodnocení: 7/10
Jedná se o takovou tu klasickou trochu bláznivou komedii, kdy se tam řešej různý spletitý vztahy, lidi se tam zaměňujou a z toho vznikaj různý komický situace. Tady to je navíc vyšperkovaný tím, že jedný postavě chybí patro a může tak vyslovovat jen samohlásky. Ten herec to zahrál fakt výborně, nebylo mu rozumět vůbec nic.
Jinak všechno (herecký výkony, scéna, hudební doprovod) bylo takový průměrný, neurazí, ale ani nenadchne. Zkrátka normál. Jedinej kdo vybočoval, byl představitel nějakýho temperamentního Španěla, nebo čeho. Ten to zahrál skvěle!
Celkově mě to bavilo a dokonce i dobře pobavilo, můžu jen doporučit. A asi nejen v pardubickym divadle, ale i jinde, protože tahle hra je taková klasika, že to snad nejde udělat tak, aby to člověka aspoň trochu nepobavilo.
hodnocení: 7/10
neděle 7. února 2010
Ranní mlhobus
Autorské představení Ranní mlhobus secvičil nejspíš nějaký amatérský divadelní soubor. Nikde jsem nedokázal vypátrat, kdo to vlastně byl. A kvalita zpracování a herecké výkony tomu odpovídaly. Přišlo mi, že hlavní hrdina neuměl ani pořádně mluvit, strašně drmolil. Jediný, co se mi na tom líbilo, byla doprovodná hudba, kterou si vypůjčili z Amélie z Montmartru. Vlastně asi nemá cenu se o tom nějak dál rozepisovat. Jestli chcete vědět, o čem to bylo, tak v odkazu přikládám povídkovou předlohu hry. Je to rozhodně lepší, než hra samotná.
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=263957
hodnocení: 3/10
http://www.pismak.cz/index.php?data=read&id=263957
hodnocení: 3/10
sobota 6. února 2010
Chanticleer - In Time Of
Chanticleer - nejlepší mužský pěvecký sbor na světě - zavítal se svým turné In Time Of i do Brna a já, ačkoli mi kultura tohoto charakteru moc neříká, neváhal ani minutu a vyhrál na něj lístky. A když už jsem je měl, tak jsem i šel.
Jednalo se o dvanáctičlenný sbor, ve kterém byli bílí, černí, malí, velcí, tlustí, tencí, plešatí i pankáči. Zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Zní to divně, ale divně to neznělo. Dohromady to znělo dost dobře. Nejvíc mě udivovaly soprány. Fakt nechápu, jak to ti chlapi mohli vyzpívat. Bylo to neskutečný, znělo to, jak když zpívaj ženský.
Další věc, která mě hodně bavila, byla jejich sehranost. Všichni v jeden okamžik otvírali a zavírali noty, všichni se v jeden okamžik ukláněli, prostě parádní synchronizace. A vůbec nebylo vidět, že by někdo dával nějakej signál. Taky bylo dobrý to, že nestáli pořád ve stejný formaci, ale měli i různý choreografie. Při skladbách třeba i různě přecházeli a tvořili různý formace, kolikrát byli rozprostřený po celym jevišti.
Co se repertoáru týče, tak toho moc nevim. Program jsem už ztratil a z hlavy to nedám. Jen vim, že klasiku sjeli tak nějak všechnu od 15. století až po současnost. Nakonec dali dokonce i jednu americkou lidovku a jeden gospel.
http://www.chanticleer.org/
hodnocení: 8/10
Jednalo se o dvanáctičlenný sbor, ve kterém byli bílí, černí, malí, velcí, tlustí, tencí, plešatí i pankáči. Zkrátka všechno, na co si vzpomenete. Zní to divně, ale divně to neznělo. Dohromady to znělo dost dobře. Nejvíc mě udivovaly soprány. Fakt nechápu, jak to ti chlapi mohli vyzpívat. Bylo to neskutečný, znělo to, jak když zpívaj ženský.
Další věc, která mě hodně bavila, byla jejich sehranost. Všichni v jeden okamžik otvírali a zavírali noty, všichni se v jeden okamžik ukláněli, prostě parádní synchronizace. A vůbec nebylo vidět, že by někdo dával nějakej signál. Taky bylo dobrý to, že nestáli pořád ve stejný formaci, ale měli i různý choreografie. Při skladbách třeba i různě přecházeli a tvořili různý formace, kolikrát byli rozprostřený po celym jevišti.
Co se repertoáru týče, tak toho moc nevim. Program jsem už ztratil a z hlavy to nedám. Jen vim, že klasiku sjeli tak nějak všechnu od 15. století až po současnost. Nakonec dali dokonce i jednu americkou lidovku a jeden gospel.
http://www.chanticleer.org/
hodnocení: 8/10
středa 3. února 2010
Zrní + Bedna odložených hraček
Bedna odložených hraček
Bednu už jsem popisoval dřív, takže se o ni moc rozepisovat nebudu. Navíc tady dělali jen předkapelu, tak toho ani moc nezahráli. Ale byli dobrý. Oproti minule mi přišlo, že hráli hodně písniček, kde zpíval Honza, což bylo docela dobrý.
Zrní
Kladenská alternativa. Z první půlky koncertu jsem nic neměl, seděl jsem ospalej v koutě, popíjel pivo a kecal. Pak jsem se trochu vzchopil a šel na ně kouknout, a stálo to za to. Byla to zajímavá parta lidí, takoví zvláštní mi přišli, ale dohromady jim to fungovalo. Hlavně zpěvák byl dobrej, dost zapálenej, hodně emotivní projev. Úplně se nechal tou hudbou unášet někam mimo realitu. Teď když si je znova pouštim, lituju, že jsem se nepřekonal a nekoukal na celej koncert, o hodně jsem přišel.
http://bandzone.cz/zrni
hodnocení: 7/10
Bednu už jsem popisoval dřív, takže se o ni moc rozepisovat nebudu. Navíc tady dělali jen předkapelu, tak toho ani moc nezahráli. Ale byli dobrý. Oproti minule mi přišlo, že hráli hodně písniček, kde zpíval Honza, což bylo docela dobrý.
Zrní
Kladenská alternativa. Z první půlky koncertu jsem nic neměl, seděl jsem ospalej v koutě, popíjel pivo a kecal. Pak jsem se trochu vzchopil a šel na ně kouknout, a stálo to za to. Byla to zajímavá parta lidí, takoví zvláštní mi přišli, ale dohromady jim to fungovalo. Hlavně zpěvák byl dobrej, dost zapálenej, hodně emotivní projev. Úplně se nechal tou hudbou unášet někam mimo realitu. Teď když si je znova pouštim, lituju, že jsem se nepřekonal a nekoukal na celej koncert, o hodně jsem přišel.
http://bandzone.cz/zrni
hodnocení: 7/10
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)